Zdravím. Dneska se společně podíváme na druhou část mého výletu do italského Milána. Jak už jsem zmínila v posledním článku, hlavním důvodem této cesty byl festival iDays. Abych byla naprosto upřímná, do poslední chvíle jsem netušila, že se jednalo o festival, protože když jsem si kupovala lístky, celá show byla představována jako koncert Justina Biebera a hlavně Martina Garrixe. A pokud trochu sledujete dění v hudbě, asi tušíte, jak jsou na tom show Martina Garrixe, co se ceny týká - je to proto, že je skoro vždycky součástí nějakého velkého festivalu typu Tomorrowland. Takže když jsem viděla v nabídce lístky za šedesát euro, a to nejen na Garrixe ale i na Biebera, nemohla jsem odolat. Navíc Miláno mě vždy lákalo, takže to bylo několik much jednou ranou.
Všechno to začalo v neděli, osmnáctého června. Byl to den po přítelovo narozeninách, venku opět příjemných pětatřicet. Viděla jsem, že spousta lidí, co mířili na stejný festival jako já, se vydali na místo už brzy ráno. Tuhle myšlenku jsem ovšem zavrhla, protože bych také na přímém sluníčku mohla odpadnout už před začátkem festivalu, a to bych skutečně nerada. Navíc už jsem ve věku, kdy nepotřebuji být přímo u pódia, protože si všichni kolem mě mohou trhnout fuseklí a přestat se na mě lepit. Abych byla naprosto upřímná, lístky jsem si kupovala z čistě italské stránky, takže jsem nerozuměla ani slovo a tak nějak jsem usoudila, že levnější lístek bude na sezení. Omyl, bohužel.
Do nedaleké Monzy jsme vyrazili až po polední. Já si chtěla s přítelem užít nějaké té romantiky kolem Milána a kamarádky se chtěly zase prospat, takže jsme se sešly v centru až kolem druhé hodiny. Dala jsem Aaronovi pusu a vyrazila za hudbou. Nebudu lhát, moc se mi nechtělo. Bylo mi nepříjemné nechávat přítele jen tak samotného, ale asi stokrát mě ujistil, že mu to nevadí a že je to pořád lepší alternativa, než aby se mnou šel na Bieberův koncert.
Jak jste se dočetli v předchozím článku, já a italská doprava nejde moc dohromady, takže to byl téměř zázrak, že jsme se na vlakové nádraží dostali bez sebemenších obtíží. Ovšem tahle poklidná cesta měla menší zádrhel, když jsme kupovali lístek na vlak. Trochu jsme zmateně běhali kolem, když v tom se nám nabídl nějaký Ital, že nám pomůže. Děkovali jsme mu, když nás dovedl k automatu, ve kterém jsem si mohli koupit lístek na vlak. To by ovšem nebyla Itálie, kdyby si onen chlap neřekl o "peníze na kafe" za to, že ušel čtyři kroky a ukázal na automat. Poznatek dne - to co běžným lidem připadá jako slušné vychování se dá v Itálii snadno zpeněžit.
Po poměrně náročné cestě vlakem, kdy se má kamarádka Nikoleta sedíc uprostřed vlaku s náloží z McDonaldu, nechtěně stala modelem nějaké pochybné existence, co si jí "nenápadně" celou cestu fotografoval, jsme dorazili do Monzy, kde nás čekal přeplněný autobus, který nás měl dovést k okruhu formule 1, kde se celá akce odehrávala. Cesta byla opět poměrně náročná, protože skromný autobus pro padesát lidí nabral asi sto pasažérů a já trochu litovala, že jsem nekývla na taxíka, který mi nabízel odvoz k okruhu za pouhých dvacet euro. Namísto toho jsem se mu vysmála s tím, že za dvacet euro bych mě odvezl tam a zpátky tak desetkrát a že ne všichni turitsté jsou idioti.
Když jsme konečně vystoupili z autobusu, čekala nás úmorná cesta pěšky až k areálu. A že byla vyšťavující. Já navíc byla ve stresu, protože jsem si pořád ještě musela vyzvednout lístek kdo ví kde, a tak chápete, jak moc jsem si tu cestu v tom nesnesitelném horku užívala.
U chatičky, kde jsem si měla vyzvednout lístek, jsme se rozdělili, protože holky měly stejně lístek dopředu a já jen na stání, takže jsem je nechala jít. Já sama jsem zamířila k okýnku, kde se mě začali vyptávat na bydliště, což se docela zkomplikovalo vzhledem k mé české adrese na občance a trvalému bydlišti ve Skotsku. Nakonec se lístek našel, ale já měla za úkol najít původní email, což by asi nebyl problém, ale tak padesát tisíc návštěvníků festivalu tak trochu přetížilo síť a já se nemohla napojit na net, a tak nezbývalo jít na to jinak. Trochu jsem hodila očko, usmála se a kluk mi dal lítek bez ověřování emailu. Tak se na ty Italy musí.
Čekala mě ohromná štreka, takže když jsem viděla první bar, málem se mi štěstím prolomila kolena. Nakoupila jsem si zásobu vody a vyrazila ke kontrole tašek - při pohledu na frontu jsem se málem rozbrečela. Nakonec jsem se ale stejně odhodlala a šla naproti svému upečenému osudu.
Po dvaceti minutách ve frontě jsem měla všechny zásoby vody v sobě. Takhle rychle jsem nikdy litr vody nevypila - tímto bych také ráda poděkovala pořadatelům, co na nás neustále lili vodu, abychom předešli úpalům.
Prošla jsem kontrolou tašek, která byla po útoku v Manchesteru na můj vkus docela fádní a vyrazila k turniketům. Za nimi byla ulice přeplněná bary a já se opět málem rozbrečela štěstím. V celé té euforii jsem dokonce objednala pivo, což je pro mě velký krok, protože já pivo moc, respektive vůbec, v lásce nemám. Na druhou stranu nic jiného k dispozici nebylo a já věděla, že tohle sama za střízliva nedám.
Chvíli jsem se plahočila kolem když v tom jsem narazila na Nikoletu, která mě očividně hledala. Nemohla najít cestu k podiu, kam měla své lístky a tak jsme se vydali hledat vstup. V mezičase začali hrát Bastille, které sice až tak neposlouchám, ale vzhledem k našim červeným spáleninám od sluníčka po celé kůži jsme byli na stejné britské vlně. Navíc jejich narážky na současnou politickou scénu mě vysloveně bavili.
Vstup jsme našli a celé to dopadlo tak, že jsem šla dopředu společně s Nikoletou a její kamarádkou. Oddychla jsem si. Nešlo mi až tak o výhled jako tak o fakt, že jsem věděla, že bude šílené se po koncertě hledat. Narvali jsme se řádně dopředu, což bylo fajn... Dokud se na pódiu neobjevil Martin Garrix a všichni se nezačali cpát dopředu. Takže z mých třiceti centimetrů čtverečních prostoru se najednou stalo jen deset, což je v pětatřiceti stupních dost o zdraví. Zvlášť pokud si skupinky kolem vás začnou sedat, což znamená, že váš pidiprostor je ještě menší než původně. Navíc v momentě, kdy si slečny zapálili a jejich rozžhavené cigarety se pohybovaly asi tak milimetr a půl od mých nohou, měla jsem chuť je všechny pošlapat.
Bylo šílené vedro. Naštěstí pořadatelé neustále rozdávali vodu - mimochodem děkuji mému silnému imunitnímu systému, protože jsem pila z flašek asi po sto lidech, takže jsem jen zázrakem nic nechytla.
Na Martina Garrixe jsem se těšila z celého festivalu asi úplně nejvíc. Biebera jsem už viděla, takže to pro mě nebylo až tak zásadní. A Martin skutečně nezklamal. Měla jsem trochu obavy, že bude jen hrát hudbu z rádia, což můžu udělat doma. Naštěstí měl momenty, kdy tvořil i na místě, takže jsem byla spokojená. Jen mě mrzelo, že v momentech, kdy nás vyzval "JUMP JUMP JUMP" všichni skočili tak pětkrát a pak se zbytek songu potýkali se závratí z dehydratace. Doufám, že to Martin nebral jako nezájem z naší strany. My se snažili, ale prostě bylo horko.
Když Martin dohrál, Biebz měl začít až za necelou hodinu a to jsem věděla, že už nedám. Omluvila jsem se a odebrala se o pár řad dozadu, kde jsem měla stále fajn výhled a tolik se nemačkala. Nicméně, asi to nebylo nutné, protože JB začal hrát už za deset minut - což je po mých zkušenostech s jeho show ve Vídni poměrně zvláštní, vzhledem k tomu, že tam měl hodinu a půl zpoždění. Ale alespoň jsem měla prostor a mohla konečně dýchat.
Myslela jsem si, že mám s místem vyhráno. Našla jsem místo, kde jsem dobře viděla a za mnou nikdo moc nestál, takže jsem nemohla mým malým spoluobčanům zaclánět ve výhledu. Jenže! V momentě, kdy se Justin objevil na scéně, hoch se svou přítelkyní, kteří seděli na zemi přímo přede mnou, se akorát zvedli. A víte co? Hoch měl tak dva a půl metru - a to nepřeháním, protože mám sama metr osmdesát a kluk byl vyšší než já tak o hlavu a půl. Takže já našla nejvyšší osobu na celém festivalu a ještě si za ní stoupla. No paráda. Co se dalo dělat, nastavila jsem se tak, abych stála přímo mezi tímto párem a dobře tak viděla. Problém nastal v momentě, kdy si ti dva začali povídat, ale kdo si povídá při tak hlasitém koncertě? Kdo? Já vám to hned řeknu. Tihle dva! V životě jsem nezažila, aby si někdo při koncertu v prvních řadách tolik povídal! Takže v momentě, kdy Justin mluvil o tom, jak každý máme svůj "Purpose", jediné, na co jsem myslela, jestli "purpose" tohoto páru, je zničit mi zážitek z celého koncertu. UGH!!! Já sama jsem vysoká a tak vím, že ostatní štve, když stojím před nimi. Snažím se tomu trochu pomoci a stojím na jednom místě a pokud možno se moc nehýbu ze strany na stranu, protože vím, že se za mnou lidi rozestavěli tak, aby viděli - pochopitelně, když se pohnu, musí se hnout i oni, protože jim kazím výhled. Člověk by očekával, že tohle bude člověku s dvěma metry tak nějak známo. Bohužel.
K samotnému koncertu Justina Biebera. Bylo to podruhé, co jsem ho viděla na živo - ne tentrokrát s ním nemám fotku lol. Poslední album už mi tolik neříká až na těch několik superhitů jako Love Yourself, ale i tak jsem si to užila. Justin, ve srovnání s Vídní, kdy působil dojmem, že ho to vysloveně sere(odpusťte ten slovník), vypadal, že ho to dokonce i baví. Byl uvolněný, hodně komunikoval a vypadal, že je na správném místě. Zahrál i pár původních hitů typu Baby, což byl pro mé šestnáctileté já naprosto skvělý zážitek. Skutečně nemám nic, co bych vytkla. Možná až na to, kdy se Biebz záměrně převlékal před očima publika - to bylo trochu cheesy, ale na druhou stranu, stejně tam byly jen holky a kluci, stejně jen létali kolem jako hejno nadržených vos, co hledali, kam by jen píchli. Takže proč vlastně ne.
Cesta zpátky byla dlouhá a únavná. Nevěděli jsme, jestli něco vůbec jede zpátky a tak adrenalin docela pumpoval. Dokonce to dopadlo tak, že jsem po cestě čůrala vedle ulice plné lidí, přeskakovala plot a předběhla asi sto lidí čekající na autobus. Zkrátka zážitek na celý život - především proto, že jsem opravdu to koupené pivo vypila.
Tohle byl zážitek, který jsem chtěla mít už kdysi dávno. Na tento koncert jsem jela v klidu jako člověk, co si užívá hudbu a ne jako šílená pubertální fanynka. Navíc se mi do toho všeho vybil telefon(ach to iphoni) a já tak nemohla fotit a natáčet(všechny fotky až na pár fotek Bastille a Martina Garrixe jsou od Nikolet), což na jednu stranu bylo docela otravné, na druhou stranu mě to donutilo užít si koncert několikrát více. Tancovala jsem, zpívala jsem, zkrátka si to pořádně užila.
Jak už jsem zmínila, po všech těch skandálech a já nevím čem všem, Justin vypadal spokojeně, což ve mně vyvolalo tak nějak příjemný pocit. Od roku 2013, kdy jsem jej viděla ve Vídni utekly už čtyři roky a bylo strašně fajn si připomenout, odkud jsme se oba dostali. Já v roce 2013 vážila 58kg, jedla zhruba 400 kalorií denně a potýkala se s depresivními stavy spojenými s váhou. Nevěděla jsem kudy kam a tak nějak jsem se ztratila. Bieber toho v té době měl asi také dost, mediální tlak, soukromé vztahy a já nevím, co všechno. Já jsem dneska úspěšně na konci třetího ročníku vysoké školy v UK, což byl můj sen už od mala, spokojená, o deset kilo těžší(což sice asi není esteticky moc hezké, ale lepší než vychrtlá a nemocná), mám skvělý vztah s rodinou a po boku mám kluka, co se mnou jel až do Milána, abych mohla jít na koncert - ano našla jsem ho(a když jsem ho našla já, najdete ho i vy). Nevím, jak je to s Justinem, ale myslím, že je definitivně na správném místě a svědčí mu to. Bylo fajn vidět nás tak nějak oba tam, kde máme být, protože čtyři roky zpátky tomu tak nebylo.
Už to tolik neprožívám, ale vím, že byly doby, kdy mi i on společně s dalšími umělci svou tvorbou a příběhem pomohl dostat se z nejhoršího ven a věřím tomu, že i lidi jako já, co se jednoho dne otočili a řekli "možná to trochu přeháníš" a ne jen fanaticky uctívali všechno, co vyvedl, mu trochu pomohli překonat to divoké období tím, že mu dali trochu jinou perspektivu a to i přes to, že nás nezná a my neznáme jej. Chci jen říct na konec, že i když se neznáme, myslím, že jsme si vzájemně trochu pomohli dostat se do té současné pohody, ve které se oba pohybujeme.
Tímto článkem bych ráda poděkovala Nikolet, Andrejce, Aaronovi, který mě doprovodil do Milána a jako nejlepší přítel na světě toleroval tento fangirl úlet, všem co nám pomohli dostat se do Monzy a zpět na hotel, slečně, co mi půjčila nabíječku, slečně, co půjčila Nikolet nabíječku a také chlapci v autobusu, co nám poradil, kdy bezpečně vystoupit. Také doufám, že dvě slečny ze Švýcarska, kterým jsem poradila kudy kam, se dostaly domů v pořádku.
Bylo to fajn a doufám, že se podívám na podobnou akci znovu.
V.xx
