Pomalu ale jistě jsme se přehoupli do roku 2019 a já musím konstatovat, že mě poměrně znervózňuje fakt, že mi za několik měsíců bude 25 let. Chápete to? To už je čtvrt století! A vlastně jsem na půl cesty k třicátinám. Jsem stejně daleko ke třiceti jako k dvaceti, což je poměrně zvláštní, protože mentálně jsem se zasekla někde u devatenáctého roku mého života.
Když jsem teď o Vánocích narazila na spolužačku ze střední, která mi oznámila, že se vdala, zůstala jsem stát jako opařená. Instinktivně se mi chtělo zařvat mocné "what the fuck!", nicméně mé zbytky rozumu a dobrého vychování mi v tom zabránily. Později, když jsem si v hlavě analyzovala onu situaci, došlo mi, že už prostě nejsem ve věku, kdy na svatby a těhotenství známých a přátel můžu reagovat "a sakra, to je mi líto" popřípadě "jak se to proboha stalo!", ale naopak je na čase upřímně pogratulovat. Vždyť už na to mají největší nárok, že? Po škole, se stabilní prací, hypotékou a dlouhodobým vztahem se nic jiného také čekat nedá, ŽE?
Sama si říkám, že na podobné věci má času až až, protože si pořád připadám jako ta devatenáctiletá holka, co se právě přestěhovala do nové země a začala život na vlastní pěst. Jenže ono už to tak neni a od té doby uběhlo skoro pět let. V mezičase jsem prolétla několik krátkých a opravdu politování hodných vztahů až jsem konečně zakotvila (tam kde mám) u skvělého chlapa, se kterým jsem už TŘI ROKY (což je strašně dlouho, když se zamyslím nad mou nevalnou minulostí), vyzvedla si titul z vysoké a pomalu si vyzvedávám další. Vždyť já už si tu pomalu můžu žádat o občanství. Tak proč si pořád připadám tak nezodpovědně? Ach jo.
Tak deset let zpátky jsem si myslela, že až mi bude 25, budu mít úspěšnou kariéru, vlastní dům popřípadě nějaký ten luxusní penthouse někde v Londýně a na levém prsteníčku mi bude zářit několika karátový diamant od zásnubního prstenu od mé drahé polovičky a pravděpodobně už budu mít první dítě na cestě. Realita je ale bohužel úplně jiná. Táhne mi na pětadvacet, školu pořád nemám hotovou a nevím, co po ní. Bydlím v dvoupokojovém podnájmu v Aberdeenu a v současné době nemám ani psa, natož dítě (a jen z představy dítěte je mi trochu nevolno).
Problém je, že v současném věku bych už asi měla o podobných věcech vážně přemýšlet. Pravda, už jsem se naučila vést dospělácké řeči o daních (ačkoliv jsem student, a tak zatím parazitím na vašich daních za což se upřímně omlouvám), hypotékách a pojištěních. Nicméně všechno ostatní (a tím myslím třeba tu svatbu a děti) si připadám ještě DOST mladá. Jenže realita je taková, že tak mladá už nejsem.
No to jsem si zase vylila srdéčko na téma dospělost a jak se mi to stárnutí vůbec nelíbí. Vy z vás, kterým je stejně jako mně, a které jste také bezdětné, bezmanželovaté a bezhypotékované, také si připadáte pořád na devatenáct?
