Jak jste si asi všimli, poslední dobou jsem se trochu rozkecala a krom kosmetických recenzí sem přidávám i mé post-adolescentní výlevy. A kupodivu, ono se vám to líbí, takže i dneska se s vámi podělím o pár momentů mého poměrně všedního života aneb jak jsem zakončila bakalářské studie. Respektive pár žlebtů o tom, jak jsem dva týdny pořádně nespala a jak jsem se rozhdola, co bude dál.
Zkouškové mi skončilo na začátku května (Máj). Celý rok jsem dřela jak mezek, létala ze školy do práce, z práce domů k učení a pak zase znovu do školy, protože moji nadřízení ve staré práci úplně nepochopili, že časovou flexibilitou při dvanáctihodinové smlouvě není trojnásob naslibovaných hodin. Nicméně, dřina se vyplatila a já do jisté míry uspěla, alespoň co se prvního semestru týká.
Po Vánocích přišel Honours project (placement, praxe, výzkum, říkejte si tomu jak chcete) při kterém jsem dřela třikrát tolik a při kterém jsem málem skončila v nějakém ústavi pro duševně vyčerpané, protože můj studentský kolega byl opravdu dárek z nebes, který celý skvělou zkušenost s mikroskopickými červi úplně pokazil - to je tak těžké nehrabat do společné petriho misky upatlanými prsty?! No bylo to peklo, ale i tak se všechna ta dřina vyplatila - alespoň si to myslím.
Byla jsem na dobré cestě za 1st class degree (prostě áčka), jenže pak přišly zkoušky a já asi zpanikařila anebo co. Pohnojila jsem, co se dalo a tak jsem po zkuškách upadla do těžké deprese a částečného alkoholismu - a ne, neberu depresi na lehkou váhu, mám v tom přeci titul (napsala bych smajlíka, který protáčí oči, ale nejsem na telefonu, a tak si jej musíte pouze představit).
Po dvou týdnech přišel den D - výsledky budou vyvěšeny ve výzkumném institutu, kde se všichni schromáždíme a mrknem, jaký titul nás vlastně čeká. Ačkoliv jsem byla připravena na nejhorší (2:2 což jsou céčka. Zase jsem jako veděla, že jsem prolezla, ale céčka mi uzavírají cestu k doktorátu), věděla jsem, že jsem trochu emocionálně nestabilní a jediné, co by mi pomohlo tento moment přežít byla flaška dobře vychlazeného Baileys, ale to si samozřejmě na akademické půdě nemůžu dovolit - na druhou stranu nějaká češka, co uprostřed narvaného sálu obkopena ostatními studenty, profesory a vědci propukne v hysterický pláč a mentální zkrat je zcela v pořádku. Poslala jsem tedy přítele, co v této budově pracuje, aby to omrknul a výsledky mi předal, až přijde domů z práce.
A tak jsem čekala, zahalena v černé od hlavy až k patě s mrtvolným pohledem, trochu posilněná, tentokrát rumem. Když v tom mi zazvonil telefon, ve kterém mi přítel pogratuloval k 2:1 (béčka) a já propukla v hysterický pláč přesně, jak jsem plánovala - nicméně v tomto případě jsem bulela jako želva, protože má budoucnost není ztracena a já mohu v klidu plout dál k doktorátu.
Když už jsme tedy u toho doktorátu, rozhodla jsem se ještě trochu tu zodpovědnost posunout o rok a udělat si Master's degree (něco jako Mgr), protože proč vlastně ne, kdo by se nechtěl upsat na rok k něčemu, co vlastně nepotřebuje (mgr tu není potřeba k pokračování v doktorátu, pokud máte dobré známky) a co ho dostane do desetitisícového (musím podotknout že bohužel v librách) dluhu. Well, why not! Ve skutečnosti ještě nejsem připravena na to, rozhodnout defiitivní směr mé kariéry a onen rok mi, doufám, pomůže s nějakou tou seberealizací.
A to je tak nějak vše. Ještě bych snad dodala, že jsem momentálně ve fázi rozhodování se mezi Genetikou a Molekulární medicínou. Ach jo, to jsou zase problémky. No nic pac a pusu a zase někdy na... čtenou. Pááááá
