PO EDINBURSKÝCH STOPÁCH HARRYHO POTTERA

Je až k nevíře, že po takové době života v zahraničí jsem nikdy nesepsala článek, ve kterém se s vámi podělím o nějaké ty tipy o tom, co navštívit ve Skotsku a jak se nenechat chytit do turistických pastí.

Minulý víkend jsem zase jednou vyrazila do Edinbugu (už asi po páté) a tentokrát jako turista, protože do teď jsem do hlavního města Skotska mířila jen za účelem návštěvy známých a přátel a levnějších letenek do Prahy (protože Aberdeen má trochu přehnané představy o tom, co je přijatelná cena za letenku… kamkoliv).

iDays Festival 2017: Martin Garrix, Justin Bieber & Bastille │ CZ&SK

Zdravím. Dneska se společně podíváme na druhou část mého výletu do italského Milána. Jak už jsem zmínila v posledním článku, hlavním důvodem této cesty byl festival iDays. Abych byla naprosto upřímná, do poslední chvíle jsem netušila, že se jednalo o festival, protože když jsem si kupovala lístky, celá show byla představována jako koncert Justina Biebera a hlavně Martina Garrixe. A pokud trochu sledujete dění v hudbě, asi tušíte, jak jsou na tom show Martina Garrixe, co se ceny týká - je to proto, že je skoro vždycky součástí nějakého velkého festivalu typu Tomorrowland. Takže když jsem viděla v nabídce lístky za šedesát euro, a to nejen na Garrixe ale i na Biebera, nemohla jsem odolat. Navíc Miláno mě vždy lákalo, takže to bylo několik much jednou ranou.

Všechno to začalo v neděli, osmnáctého června. Byl to den po přítelovo narozeninách, venku opět příjemných pětatřicet. Viděla jsem, že spousta lidí, co mířili na stejný festival jako já, se vydali na místo už brzy ráno. Tuhle myšlenku jsem ovšem zavrhla, protože bych také na přímém sluníčku mohla odpadnout už před začátkem festivalu, a to bych skutečně nerada. Navíc už jsem ve věku, kdy nepotřebuji být přímo u pódia, protože si všichni kolem mě mohou trhnout fuseklí a přestat se na mě lepit. Abych byla naprosto upřímná, lístky jsem si kupovala z čistě italské stránky, takže jsem nerozuměla ani slovo a tak nějak jsem usoudila, že levnější lístek bude na sezení. Omyl, bohužel. 

Do nedaleké Monzy jsme vyrazili až po polední. Já si chtěla s přítelem užít nějaké té romantiky kolem Milána a kamarádky se chtěly zase prospat, takže jsme se sešly v centru až kolem druhé hodiny. Dala jsem Aaronovi pusu a vyrazila za hudbou. Nebudu lhát, moc se mi nechtělo. Bylo mi nepříjemné nechávat přítele jen tak samotného, ale asi stokrát mě ujistil, že mu to nevadí a že je to pořád lepší alternativa, než aby se mnou šel na Bieberův koncert. 

Jak jste se dočetli v předchozím článku, já a italská doprava nejde moc dohromady, takže to byl téměř zázrak, že jsme se na vlakové nádraží dostali bez sebemenších obtíží. Ovšem tahle poklidná cesta měla menší zádrhel, když jsme kupovali lístek na vlak. Trochu jsme zmateně běhali kolem, když v tom se nám nabídl nějaký Ital, že nám pomůže. Děkovali jsme mu, když nás dovedl k automatu, ve kterém jsem si mohli koupit lístek na vlak. To by ovšem nebyla Itálie, kdyby si onen chlap neřekl o "peníze na kafe" za to, že ušel čtyři kroky a ukázal na automat. Poznatek dne - to co běžným lidem připadá jako slušné vychování se dá v Itálii snadno zpeněžit. 

Po poměrně náročné cestě vlakem, kdy se má kamarádka Nikoleta sedíc uprostřed vlaku s náloží z McDonaldu, nechtěně stala modelem nějaké pochybné existence, co si jí "nenápadně" celou cestu fotografoval, jsme dorazili do Monzy, kde nás čekal přeplněný autobus, který nás měl dovést k okruhu formule 1, kde se celá akce odehrávala. Cesta byla opět poměrně náročná, protože skromný autobus pro padesát lidí nabral asi sto pasažérů a já trochu litovala, že jsem nekývla na taxíka, který mi nabízel odvoz k okruhu za pouhých dvacet euro. Namísto toho jsem se mu vysmála s tím, že za dvacet euro bych mě odvezl tam a zpátky tak desetkrát a že ne všichni turitsté jsou idioti. 

Když jsme konečně vystoupili z autobusu, čekala nás úmorná cesta pěšky až k areálu. A že byla vyšťavující. Já navíc byla ve stresu, protože jsem si pořád ještě musela vyzvednout lístek kdo ví kde, a tak chápete, jak moc jsem si tu cestu v tom nesnesitelném horku užívala. 

U chatičky, kde jsem si měla vyzvednout lístek, jsme se rozdělili, protože holky měly stejně lístek dopředu a já jen na stání, takže jsem je nechala jít. Já sama jsem zamířila k okýnku, kde se mě začali vyptávat na bydliště, což se docela zkomplikovalo vzhledem k mé české adrese na občance a trvalému bydlišti ve Skotsku. Nakonec se lístek našel, ale já měla za úkol najít původní email, což by asi nebyl problém, ale tak padesát tisíc návštěvníků festivalu tak trochu přetížilo síť a já se nemohla napojit na net, a tak nezbývalo jít na to jinak. Trochu jsem hodila očko, usmála se a kluk mi dal lítek bez ověřování emailu. Tak se na ty Italy musí. 

Čekala mě ohromná štreka, takže když jsem viděla první bar, málem se mi štěstím prolomila kolena. Nakoupila jsem si zásobu vody a vyrazila ke kontrole tašek - při pohledu na frontu jsem se málem rozbrečela. Nakonec jsem se ale stejně odhodlala a šla naproti svému upečenému osudu. 

Po dvaceti minutách ve frontě jsem měla všechny zásoby vody v sobě. Takhle rychle jsem nikdy litr vody nevypila - tímto bych také ráda poděkovala pořadatelům, co na nás neustále lili vodu, abychom předešli úpalům. 

Prošla jsem kontrolou tašek, která byla po útoku v Manchesteru na můj vkus docela fádní a vyrazila k turniketům. Za nimi byla ulice přeplněná bary a já se opět málem rozbrečela štěstím. V celé té euforii jsem dokonce objednala pivo, což je pro mě velký krok, protože já pivo moc, respektive vůbec, v lásce nemám. Na druhou stranu nic jiného k dispozici nebylo a já věděla, že tohle sama za střízliva nedám. 

Chvíli jsem se plahočila kolem když v tom jsem narazila na Nikoletu, která mě očividně hledala. Nemohla najít cestu k podiu, kam měla své lístky a tak jsme se vydali hledat vstup. V mezičase začali hrát Bastille, které sice až tak neposlouchám, ale vzhledem k našim červeným spáleninám od sluníčka po celé kůži jsme byli na stejné britské vlně. Navíc jejich narážky na současnou politickou scénu mě vysloveně bavili.

Vstup jsme našli a celé to dopadlo tak, že jsem šla dopředu společně s Nikoletou a její kamarádkou. Oddychla jsem si. Nešlo mi až tak o výhled jako tak o fakt, že jsem věděla, že bude šílené se po koncertě hledat. Narvali jsme se řádně dopředu, což bylo fajn... Dokud se na pódiu neobjevil Martin Garrix a všichni se nezačali cpát dopředu. Takže z mých třiceti centimetrů čtverečních prostoru se najednou stalo jen deset, což je v pětatřiceti stupních dost o zdraví. Zvlášť pokud si skupinky kolem vás začnou sedat, což znamená, že váš pidiprostor je ještě menší než původně. Navíc v momentě, kdy si slečny zapálili a jejich rozžhavené cigarety se pohybovaly asi tak milimetr a půl od mých nohou, měla jsem chuť je všechny pošlapat.  

Bylo šílené vedro. Naštěstí pořadatelé neustále rozdávali vodu - mimochodem děkuji mému silnému imunitnímu systému, protože jsem pila z flašek asi po sto lidech, takže jsem jen zázrakem nic nechytla. 

Na Martina Garrixe jsem se těšila z celého festivalu asi úplně nejvíc. Biebera jsem už viděla, takže to pro mě nebylo až tak zásadní. A Martin skutečně nezklamal. Měla jsem trochu obavy, že  bude jen hrát hudbu z rádia, což můžu udělat doma. Naštěstí měl momenty, kdy tvořil i na místě, takže jsem byla spokojená. Jen mě mrzelo, že v momentech, kdy nás vyzval "JUMP JUMP JUMP" všichni skočili tak pětkrát a pak se zbytek songu potýkali se závratí z dehydratace. Doufám, že to Martin nebral jako nezájem z naší strany. My se snažili, ale prostě bylo horko.

Když Martin dohrál, Biebz měl začít až za necelou hodinu a to jsem věděla, že už nedám. Omluvila jsem se a odebrala se o pár řad dozadu, kde jsem měla stále fajn výhled a tolik se nemačkala. Nicméně, asi to nebylo nutné, protože JB začal hrát už za deset minut - což je po mých zkušenostech s jeho show ve Vídni poměrně zvláštní, vzhledem k tomu, že tam měl hodinu a půl zpoždění. Ale alespoň jsem měla prostor a mohla konečně dýchat. 

Myslela jsem si, že mám s místem vyhráno. Našla jsem místo, kde jsem dobře viděla a za mnou nikdo moc nestál, takže jsem nemohla mým malým spoluobčanům zaclánět ve výhledu. Jenže! V momentě, kdy se Justin objevil na scéně, hoch se svou přítelkyní, kteří seděli na zemi přímo přede mnou, se akorát zvedli. A víte co? Hoch měl tak dva a půl metru - a to nepřeháním, protože mám sama metr osmdesát a kluk byl vyšší než já tak o hlavu a půl. Takže já našla nejvyšší osobu na celém festivalu a ještě si za ní stoupla. No paráda. Co se dalo dělat, nastavila jsem se tak, abych stála přímo mezi tímto párem a dobře tak viděla. Problém nastal v momentě, kdy si ti dva začali povídat, ale kdo si povídá při tak hlasitém koncertě? Kdo? Já vám to hned řeknu. Tihle dva! V životě jsem nezažila, aby si někdo při koncertu v prvních řadách tolik povídal! Takže v momentě, kdy Justin mluvil o tom, jak každý máme svůj "Purpose", jediné, na co jsem myslela, jestli "purpose" tohoto páru, je zničit mi zážitek z celého koncertu. UGH!!! Já sama jsem vysoká a tak vím, že ostatní štve, když stojím před nimi. Snažím se tomu trochu pomoci a stojím na jednom místě a pokud možno se moc nehýbu ze strany na stranu, protože vím, že se za mnou lidi rozestavěli tak, aby viděli - pochopitelně, když se pohnu, musí se hnout i oni, protože jim kazím výhled. Člověk by očekával, že tohle bude člověku s dvěma metry tak nějak známo. Bohužel. 

K samotnému koncertu Justina Biebera. Bylo to podruhé, co jsem ho viděla na živo - ne tentrokrát s ním nemám fotku lol.  Poslední album už mi tolik neříká až na těch několik superhitů jako Love Yourself, ale i tak jsem si to užila. Justin, ve srovnání s Vídní, kdy působil dojmem, že ho to vysloveně sere(odpusťte ten slovník), vypadal, že ho to dokonce i baví. Byl uvolněný, hodně komunikoval a vypadal, že je na správném místě. Zahrál i pár původních hitů typu Baby, což byl pro mé šestnáctileté já naprosto skvělý zážitek. Skutečně nemám nic, co bych vytkla. Možná až na to, kdy se Biebz záměrně převlékal před očima publika - to bylo trochu cheesy, ale na druhou stranu, stejně tam byly jen holky a kluci, stejně jen létali kolem jako hejno nadržených vos, co hledali, kam by jen píchli. Takže proč vlastně ne.

Cesta zpátky byla dlouhá a únavná. Nevěděli jsme, jestli něco vůbec jede zpátky a tak adrenalin docela pumpoval. Dokonce to dopadlo tak, že jsem po cestě čůrala vedle ulice plné lidí, přeskakovala plot a předběhla asi sto lidí čekající na autobus. Zkrátka zážitek na celý život - především proto, že jsem opravdu to koupené pivo vypila. 

Tohle byl zážitek, který jsem chtěla mít už kdysi dávno. Na tento koncert jsem jela v klidu jako člověk, co si užívá hudbu a ne jako šílená pubertální fanynka. Navíc se mi do toho všeho vybil telefon(ach to iphoni) a já tak nemohla fotit a natáčet(všechny fotky až na pár fotek Bastille a Martina Garrixe jsou od Nikolet), což na jednu stranu bylo docela otravné, na druhou stranu mě to donutilo užít si koncert několikrát více. Tancovala jsem, zpívala jsem, zkrátka si to pořádně užila. 

Jak už jsem zmínila, po všech těch skandálech a já nevím čem všem, Justin vypadal spokojeně, což ve mně vyvolalo tak nějak příjemný pocit. Od roku  2013, kdy jsem jej viděla ve Vídni utekly už čtyři roky a bylo strašně fajn si připomenout, odkud jsme se oba dostali. Já v roce 2013 vážila 58kg, jedla zhruba 400 kalorií denně a potýkala se s depresivními stavy spojenými s váhou. Nevěděla jsem kudy kam a tak nějak jsem se ztratila. Bieber toho v té době měl asi také dost, mediální tlak, soukromé vztahy a já nevím, co všechno. Já jsem dneska úspěšně na konci třetího ročníku vysoké školy v UK, což byl můj sen už od mala, spokojená, o deset kilo těžší(což sice asi není esteticky moc hezké, ale lepší než vychrtlá a nemocná), mám skvělý vztah s rodinou a po boku mám kluka, co se mnou jel až do Milána, abych mohla jít na koncert - ano našla jsem ho(a když jsem ho našla já, najdete ho i vy). Nevím, jak je to s Justinem, ale myslím, že je definitivně na správném místě a svědčí mu to. Bylo fajn vidět nás tak nějak oba tam, kde máme být, protože čtyři roky zpátky tomu tak nebylo. 

Už to tolik neprožívám, ale vím, že byly doby, kdy mi i on společně s dalšími umělci svou tvorbou a příběhem pomohl dostat se z nejhoršího ven a věřím tomu, že i lidi jako já, co se jednoho dne otočili a řekli "možná to trochu přeháníš" a ne jen fanaticky uctívali všechno, co vyvedl, mu trochu pomohli překonat to divoké období tím, že mu dali trochu jinou perspektivu a to i přes to, že nás nezná a my neznáme jej. Chci jen říct na konec, že i když se neznáme, myslím, že jsme si vzájemně trochu pomohli dostat se do té současné pohody, ve které se oba pohybujeme. 

Tímto článkem bych ráda poděkovala Nikolet, Andrejce, Aaronovi, který mě doprovodil do Milána a jako nejlepší přítel na světě toleroval tento fangirl úlet, všem co nám pomohli dostat se do Monzy a zpět na hotel, slečně, co mi půjčila nabíječku, slečně, co půjčila Nikolet nabíječku a také chlapci v autobusu, co nám poradil, kdy bezpečně vystoupit. Také doufám, že dvě slečny ze Švýcarska, kterým jsem poradila kudy kam, se dostaly domů v pořádku. 

Bylo to fajn a doufám, že se podívám na podobnou akci znovu. 

V.xx

Bylo nebylo, ve mestě Stars Hollow...

A je to tu. Moment, na který jsme všichni fanoušci Rory a Lorelai čekali. Pokračování Gilmorek je konečněně na Netflixu a my se mohli podívat zoubek současnému Starts Hollow. A protože jsem z toho všeho nadšená a příjemně překvapená, rozhodla jsem se sepsat seznam momentů a postřehů z těchto čtyř epizod. 

1) Emily

Začnu tím, co mě nadchlo nejvíc. Zaprvé, až mi bude sedmdesát, chci vypadat jako ona. Všichni zestárli, až ma Emily(A Christophera). Zadruhé se mi moc líbil vývoj její postavy - udrží chůvu, kašle na DAR, osamostatní se. 

2) Luke a Lorelai

Díky Bohu, že skončili spolu. Asi bych neunesla, kdyby Lukovo místo zaujal někdo jiný. I kdyz Christopher vypadá obstojně.

3) Rory 

Musím se přihnat, že kariérní postup Rory jsem si skutečně představovala nějak takto. Talent, několik skvělých článků, ale nejistota. Tak to asi se žurnalistikou chodí. 

4) Rory a její ex. 

Ze začátku jsem se lekla, že Rory ipravdu skončí s někým, jako je Paul. OMG. To bych vzdala veškeré své naděje na vlastní život. Trochu mě zklamalo, jak to dopdlo s Loganem, nicméně, byla to Rory, kdo řekl ne žádosti o ruku hned na prvním místě. A panebože díky bohu, že 

Dean někoho našel a nečenichal kolem tak, jako v prvních sériích. A co Dean? Hm. Jestli je Rory jako máma.. 

5) Město

Slečna Patty. Asi jediná postava, která skutečně zestárla a to o hodně. Nicméně všichni včetně Taylora si zachovali svoje osobní kouzlo. Babette vypadá skvěle, jen tak mimochodem. 

6) Poklona Richardovi

Richard se v pokračování Gilmorek neobjevil, protože herec bohužel umřel. Nicméně celá show se postarala o nádhernou památku - a to nejen v podobě obřího obrazu. 

7) Sookie se nakonec objevila

Kecy o tom, že se Sookie nevrátí, protože herečka je už moc "populární" na nějaké Gilmorky se naštěstí nepotvrdily.

8) Michel je gay

Dlouho se o tom spekulovalo, ale show to nikdy stoprocentně nepotvrdila. Až nyní. 

9) Rory jde po stopách Lorelai? 

Těhotenství - pravděpodobně ne s Paulem - vypluje na povrch až na konci poslední epizody. Čí to vlastně bude? Má sázka je 100% Logan(nebo ten týpek z New Yorku, co měl na sobě kostým?). Čímž se dostáváme k takovému tomu ironickému osudu samotné Rory. Jestli-že je otcem skutečně Logan, z Rory bude svobodná matka. Takže Logan znázorňuje Christophera. A všimli jste si té chemie mezi Jessem a Rory? Tak já jen doufám, že to Rory a Jessovi nebude trvat třicet let jako Lorelai a Lukovi. 

A co vy na nové Gilmorky? 

Inferno: Ani Hanks to nezachránil

Nestává se často, abych přišla domů z kina tak otrávená, jako v neděli po premiéře dlouho očekávaného filmového zpracování Inferna. A už vůbec ne, jedná-li se o film podle knižní předlohy od Dana Browna. 

Inferno není žádná filmová prvotina. Jde v pořadí již o třetí ze série filmů o geniálním Robertu Langdonovi(předchozí Andělé a démoni a Šifra mistra Leonarda). Málokoho tedy asi překvapí Tom Hanks v hlavní roli(ktrému role Langdona vysloveně sedne) a komplikovaný děj plný záhad a detailů, které film zkrátka nestíhá. Nicméně nejsem jedna z těch pokryteckých vyznavačů filmových kritik, co by se rozčiloval nad nepřesným filmovým zpracováním. Kniha je kniha a film je film. Film nikdy nebude dost dlouý na to, aby se do něj vešla celá kniha. Nicméně u všech tří filmů z dílny Dana Browna jsem dokázala ocenit filmové zpracování složitého příběhu. Není to perfektní, ale Brown je silné sousto a snaha se musí cenit. 

Jak jsem už řekla, samotné zápletka je hodně obtížná a je třeba mít určité vzdělání a znalosti, abychom celý příběh chápali(V knize se vče vysvětluje snadněji, máte-li neomezený počet stran, nicméně film má nanejvýš dvě a půl hodiny a náročné publiku plné očekávání, které se nebojí kritiky). Není tedy divu, že se z filmu vynechá nějaký ten detail, vedlejší příběh nebo postava, aby se to celé trochu zjednodušilo. 

Bohužel v případě Inferna se vynechalo a upravilo to hlavní, a to konec příběhu, který je přesně opačný od závěru knižní verze. A i to by snad nebylo tak strašně. Tedy pokud bychom se bavili o Stmívání nebo podobné pubertální slátanině. Nicméně zkomolením závěru celý filmový příběh ztratil pointu a z dvouhodinového snímku se stala nudná a utahaná fraška s typicky hollywoodským happy-endem. 

A tak se ptám proč?! Proč by někdo prezentoval Brownův jinak brilantní příběh jako bezduchý blábo bez nápadu? Možná proto, že originální závěr je až moc temný. A možná se politicky korektnímu Hollywoodu nelíbilo, že Brown narazil hřebíček na hlavičku s jeho myšlenkou, která by obyčejné lidi donutila k úvaze o reálném a akutním problému, kterému bychom měli čelit už pár desítek let, protože jak bylo i ve filmu řečeno, je za minutu dvanáct. 

Pokud přemýšlíte o ponoření se do Inferna, doporučuji jako první knihu. Film vás odradí a zklame. Jak čtenáře, tak publikum, co se ke knižnímu zpracování zatím nedostalo. A ani skvělý Tom Hanks tenhle podvod nezachránil. 

A co vy a Inferno? Už jste četli nebo viděli něco od Dana Browna?

Anthropoid aneb když britové ztvární českého ducha

Zdravím! Nejsem zrovna blogger, co by neustále vypisoval recenze na filmy a knihy(vlastně ne jen to vezmu-li v potaz mou současnou aktivitu). Nicméně minulý týden jsem vyrazila do kina na dlouho očekávaný film z českého prostředí, Anthropoid, a nemůžu jinak, než se podělit o své dojmy. 

Ačkoliv je film rekonstrukcí historické události z čekých dějin(atentát na Reinharda Heydricha), na jeho vzniku se podílela převážně Velká Británie společně s Francií a Českou Republikou. Režie se ujal Sean Ellis, který se podílel na samotném scénáři a dokonce se postavil i za kameru jako kameraman. V hlavních rolích máme irského herce Illiana Murphyho, který ztvárnil Jozef Gabčíka a severoirského Jamieho Dornana v roli Jana Kubiše. Z českých herců nejvíce září Aňa Geislerová. 

Abych byla upřímná, nebyla jsem si moc jistá, co od toho čekat. Britové jsou pořád jen trochu jiní, naši historii ani povahu tolik neznají, takže jsem měla trochu obavy, aby z toho nebyla jen bohapustá břečka. A co si budeme povídat, když si vezmu, že jedna z hlavních hvězd se dostala do povědomí publika díky filmové verzi Padesáti odstínů šedi, myslím, že jsem k tomu měla pádný důvod. 

Do kina jsem vyrazila společně s mým severoirským přítelem a jeho maminkou, takže jsem mohla porovnat i jejich názor jakožto názor cizinců. 

Nemá moc smysl rozebírat děj. Všichni, co na hodinách dějepisu nespali, vědí, o čem film bude a ti co netuší, se na film stejně koukat nebudou. Navíc nikdo nemá rád spoilery(dá se tomu tak u historického filmu říkat?) Nicméně je tu několik věcí, které bych ráda zmínila. 

Hned ze začátku musím smeknout před všema ne-česky hovořícíma hercema, kteří se brilantně naučili vyslovovat naše krklomné názvy vesnic a měst a také jména. Bohužel onen "český" akcent si všichni britové/irové mohli odpustit. Nejen, že nedocílili onoho žádoucího efektu, ale také jim bylo ve finále špatně rozumět. To je však jen takovým malým kazem na jinak skvělém filmu. Herecké výkony byli brilantní, asi především díky hereckému obsazení film bral tolik za srdce(a to nejen mě jako češku). 

Jak jsem už naznačila, film přímo sálá různými emocemi. Vina, strach, radost, nejistota. Všechny emoce, kteří naši hrdinové museli prožívat, vás ovládnou stejně jako je. Snadno se dokážete vcítit do situace snad každé z postav a svým způsobem si každou z nich oblíbíte(až na prohnilého Čurdu). 

A možná proto jsem se tak trochu bála konce filmu, protože jsem na dějepise nespala a věděla, jak to skončí. Chvíli jsem tak trochu doufala, že ten tragický a smutný konec bude vystřihnut a na konce se dočteme, že Kubiš i Gabčík zemřeli po šesti hodinách odvážného souboje s nacisty. Naštěstí se tak nestalo, protože závěr byl ztvárněn tak, jak si Kubiš s Gabčíkem a ostatními hrdiny zasloužili. Fenomenálně s velkou parádou a úctou. 

(Zdroj: www.reeltimedublin.com )

Po shlédnutí filmu jsem na youtube shlédla několik rozhovorů především s režisérem, a obdivuji, kolik práce si dal se studiem naší historie a povahy, která je mimochodem zachycena také téměř bez chyb. Režisérovi se podařilo to, co se nepodaří téměř žádnému cizinci. A to vcítit se do českého ducha, který má za sebou mnohé. Tehdy se asi z naší strany moc dělat nedalo. Byly jsme pod pantoflem a kdokoliv byl proti, skončil v komoře. Ale bojovali jsme jak se dalo. To málo který cizinec ví. Pro zbytek západu jsme byli jen malá země, která za válku nestála a co se paktuje s němci(nicméně to, že nás zrovna tihle velcí bratři vydali na pospas nacistickému Německu, to už se neřeší). Ale i tak jsme se dokázali svým způsobem prosadit a vydobít si respekt. 

Totéž se podařilo i Cillianu Murphymu a Jamiemu Dornanovi, kteří se poprali s rolemi dvou rozdílných povah v zajetí strachu a odvahy tak, jak by to udělal každý čech. S vervou.

Na závěr chci jen napsat, že Anthropoid je nádhernou památkou na hrdinský čin a pokud budete mít čas, rozhodně se běžte na film podívat. Stojí to za to. Už jen ten pocit, kdy odcházíte z kina s tím, že jste zase jednou hrdí na to, že jste češi, je skutečně k nezaplacení. 

London vibes

Zdravím po dlooooouuuuhé odmlce. Posledních několik týdnů jsem měla pořádně natlučený program(škola, přítel, práce a rodina mě přijela navštívit na ten náš sever), takže blog opět trochu chátral. Nicméně, teď mám měsíc do zkoušek a pak letní prázdniny, takže očekávám trochu častější účast, však to znáte, pokud můj blog trochu sledujete. 

Je legrační, že zatímco jsem stále obývala Českou Republiku, v Londýně jsem byla tak třikrát do roka, ale po stěhování do samotného UK jsem si za dva roky čas na hlavní město nenašla - lidé, co se vydali za hranice mi asi dají za pravdu, že pokud zbývá nějaká dovča a finance, není nad to jet domů. Nicméně, pod stromečkem jsme našli s bráškou letenky z Aberdeenu do Londýna, a tak se už tehdy plánovaná návštěva dostala úplně na novou úroveň, protože mimo jiné náš dárek v podobě Londýna také obsahoval vstupenky do Warner Bros studia, kde se natáčel Harry Potter, do Londondýnského podzemí, London Eye a muzea voskových figurín. Prostě taková ta klasika, která většinu čtenářů už nechá naprosto v klidu, protože tato místa navštívil snad každý. To však neznamená, že jsem z celého výletu nebyla nadšená. Naopak. Ačkoliv jsem v Londýně byla už tolikrát, že už to ani nepočítám, tentokrát jsem to pojala tak turisticky, jak se to jen dá. Mamka s mapkou, já a táta foťáky v ruce a bráška se standartním batůžkem se svačinou(ne, řízky jsme tedy vynechali, nicméně naše nálety na Sainsbury's, kde jsme vždy vykoupili sandwiche zlevněné z dvou liber padesát na dvacet penny nás bezpečně řadily do skupiny východních evropanů. I regret nothing). 

Asi nemá moc smysl popisovat, kam všude jsme zamířili, protože jak jsem již zmínila, je to na každém druhém blogu, pokud vás zajímá více, klidně mi hoďte zprávu na facebookovou stránku(Navíc mám pořád počítač v opravně, a tak nemůžu přehodit moc fotek z foťáku na internet, a článek bez fotek je tak nějak o ničem. Pokud budete chtít, hodím album s fotkama z Londýna na facebookovou stránku). Jediné, co zmíním je zklamání z toho, v co se Londýn za poslední dva roky proměnil. Neberte to jako rasistickou narážku, jen konstatuji fakt. Londýn byl vždycky hodně nadkulturní město, nicméně rozdíl mezi mými dvěmi posledními návštěvami Londýna(dva roky) je až absurdní. A jestliže se říká, že Londýn není ani z poloviny tak šílený, jako současné Německo, tak to se má Evropa na co těšit. Fakt, že polovina obyvatelek chodí oblečená jak černý pytel na odpatky stylem, že jsou jim sotva vidět oči, je dost šílený ve smyslu, že nikdo nemůže vědět, jestli je to vůbec žena, nebo jestli pod tím nemá nějakou zbraň(předsudek nepředsudek, jestliže podle německých průzkumů je nebezpečný jeden muslim z deseti tisíc, máme s milionem a půl muslimů jen v německu docela problém, spočítejte si to). Současná nabídka plavek pro evropanky je také dost smutná. Bikiny vycházejí z módy, víc se zahaluje, což by asi tolik neuškodilo, kdyby to nebylo po vzoru "sbližování" kultur. Londýn se změnil a nejsem si jistá, jak na to reagovat. Snad jen můžu doufat, že UK skutečně vystoupí z EU. 

Poslední takový trend, který se teď Londýnem rozšířil jako morová nákaza jsou fotografové. A to všude. Nejsem si jistá, jestli to není jen vtip, ale pokud zaplatím skoo třicet liber za vstupné do muzea voskových figurín, nemyslím si, že by po mně měl někdo chtít dalších patnáct za fotografii s královskou rodinou. Případně na Londýnském oku se také zvládnu vyfotografovat sama, tak chromá zase nejsem. A nejhorší na tom všem je, že v polovině případech se mě nikdo ani neptá, jestli chci anebo nechci vyfotit, což by jim ve finále ušetřilo energii, čas, baterku foťáku a papír za lístečky, protože pět set korun za fotku, která snad ani není na fotopapíře skutečně nedám. 

(Bejku, žvejku?)

Ale konec negativ,Londýn byl jako vždy kouzelný. Doufám, že se mi příští léto podaří sehnat v Londýně stáž, abych si vyplnila sen o životě v Londýně. Alespoň na pár měsíců - jsem si jistá, že po delší době by se mi zhnusil stejně jako Aberdeen haha. No nic, tak já zase letím. Během týdně plánuji článek o tom, jak ušetřit za cestování a atrakce po Londýně(a nejen tam), tak snad se to někomu bude hodit. S láskou vaše V. xx

Spotlight: Když pravda vyjde najevo

Zanedbávám to tu. Vím to, ale času zkrátka moc nezbývá. Nicméně jsem uprostřed psaní eseje a nějaká ta prokrastinace musí být.

Opět přicházím s něajkým tím kulturním zážitkem a znovu v podobě filmu. Asi bych tento článek měla psát až o měsíc a půl později, protože film Spotlight se v čechách představí v kinech až v půlce dubna. Nicméně v UK už premiéru měl a já jsem stále plná dojmů, které musím předat dál. 

Stejně jako u Revenanta musím říci, že Spotlight není filmem pro rande(nejsme úplně nejromantičtější pár pod slincem). Nicméně pokud máte rádi filmy, které ve vás vyvolají hlubokou reakci, zaškrtněte si datum premiéry. 

Film byl natočen podle skutečné události, někteří z vás si možná onu kauzu z roku 2002 pamatují(já bonužel ne, jediné co si kolem toho období vybavuji, byl pád dvojčat). V roce 2002 zpravodajský denník Boston Globe odhalil skandál týkající se katolické církve a zneužívání dětí. 

Celý film je v podstatě o cestě redakce Spotlight, kdy se to Boston Globe dostane typ, že se o onom zneužívání vědělo daleko dříve, než se to dostalo na povrch. Čtveřice redaktorů se to snaží dokázat a při onom bádání se začíná ukazovat, že sexuální zneužívání se netýkalo jen třech kněží, ale čísla sahají do řádů desítek a to jen v samotném Bostonu. Film ukazuje jakou má katolická církev moc, jak dlouho se jí dařilo ona "provinění" ututlávat a jak se jí veřejnost bojí.  

Po ročním vyšetřování a hledání důkazů se Boston Globe vytasí s titulním článkem odhalujícím propletenou síť těchto odporných skandálů. To samizřejmě spustí vlnu doznávání, lidé přestanou mít strach a začnou šířit své příběhy ohledně zneužívaní příslušníky církve. Na konci filmu se setkáme s několika údaji, například s několika stránkovým seznamem měst, kterých se problém se zneužíváním dětí týkal ve větším měřítku.

Pro mě osobně tento film bude na žebříčku nejlepších filmů. Jsem pokřtěná, v kostele jsem byla jako dítě několikrát, ale ve víře jsem nikdy moc vychovávána nebyla. I přes to jsem se dokázala dobŕe vcítit do situace rodin, které měli strach vyjít s pravdou najevo, protože je to církev. Bůh. Něco, na co se můžete obrátit úplně pokaždé. A tato instituce vám znásilní dítě. Jak s tímhle půjdete na veřejnost? Jak řeknete, že někdo, kdo slouží Bohu, vám zneužil syna? 

Nikdy jsem se víře nebránila, ale tato kauza mě jen utvrdila v tom, že katołická církev je velmi špatně organizovaná plná absurdit, nad kterými se moderní člověk může jen pozastavit a kroutit hlavou. V Británii pořád tak nějak vládne protestantská církev a v mých očích to dává daleko větší smysl, celý jejich systém. No nic, zpátky k filmu. Řekla bych že film se Vatikánu moc líbit nebude, protože rozhodně ovlivní spoustu lidí zejména mého věku. 

Režie filmu se ujal Tom McCarthy a do hlavních rolí obsadil Marka Ruffalo, Michael Keatona, Rachel McAdams a další. 

Leonardo v medvědí kůži aneb Revenant Zmrtvýchvstání

Abyste věděli, tento článek píšu rozhorčeně podruhé, protože se celý smazal:(((((((

Leonardova cesta za Oskarem. Asi tak bych nazvala sérií filmů Leonarda DiCapria, která bohužel ne a ne přinést sladkou odměnu v podobě zlaté prestižní sošky. Nicméně Oskaří jsou za rohem a třeba se to konečně povede - a to díky snímku The Revenant.

Asi tak jako většina z nás, i já si do svých plánů vepsala, že prostě Revenanta musím shlédnout. A jak jsem si řekla, tak se také stalo. 

Jako první musím podotknout, že tento film není úplně nejlepší volbou pro rande. 

Asi bych měla poskytnout nějaký ten popis příběhu, ale nerada spoileruji, a tak jsen vychválím až do nebes bravurní výkon Leonarda Dicapria, pohrozím, že pokud za to Leo nedostane Oskara, napíšu akademii email plný bulgarismů, ocením Toma Hardyho a ostatní herce(mimochodem je ten zrzek Levin z Anny Kareniny?) a pokloním se režisérovi, který jak jsem slyšela, nerad používá počítačové efekty, takže při natáčení Revenanta došlo k řadě úrazů, vyhazovů a také výpovědí z řad štábu. A upřímně se tomu ani nedivím. 

Film rozhodně stojí za to, záběry na přírodu jsou skutečně dechberoucí. Nicméně pokud jste fanoušci takového toho amerického schématu, kdy romantiku najdete i v největších krvácích okořeněnou nějakým tím primitivním humorem společně s nadějí načež následuje šťastně až do smrti, tak budete zklamaní. Leo ve filmu téměř nemluví(vážně, jeho scénář musel zabrat celou knihovnu, ale mluvené fráze by se vešly na list papíru). Zabijí mu syna a pak ho po útoku medvědicí nechají umřít někde na kraji lesa. Indiáni mají do Vinetoua dost daleko, ale bilé tváře jsou úplně stejní hrdlořezové, takže si není co vyčítat.

 Takže žadní jednorožcí, duhy a obláčky. A pokud jste zastánci zvířat, co neunesou, ani když někdo šlápne na mravence, asi bych být vámi zavřela oči až se Leo zřítí ze skály společně se svým dalmatinovým koněm. 

A jak se film líbil vám? 

Co si letos nesmíme nechat ujít?

Je tu leden, rok se s rokem dávno sešel a naše předsevzetí pomalu berou za své. 

Rok 2016 si pro nás připravil skvělé filmové a televizní novinky, které nesmíme propásnout.

Jako první tu mám největší pecku a tou jsou nové díly Akta X! Akta X patří k mým nejoblíbenějším seriálům, nicméně poslední dvě série stály za starou bačkoru. Tak budu doufat, že se tentokrát nebude místo Muldera a Scullyové spát nějaký nováček. 

Premiéra nás čeká už ke konci tohoto měsíce a já už od prosince odpočítávám každý den do prvního dílu zbrusu nové řady.  

Další lahůdkou bude animovaný film The Secret Life of Pets. Doufám jen, že nedali to nejlepší do traileru a zbytek filmu nebude nic moc. 

Pamatujete na Sněhurku s Kirsten Stewart? Pokud nemůžete tuhle upírskou bleduli vystát, ačkoliv film by vás lákal, mám pro vás další novinku. Volné pokračování této pohádkové senzace vypadá skutečně lákavě - zvlášť pro nás, co máme raději zlé královny než slabounké princezničky.

Další film je opět ze světa fantasy. Jsem fanynka hry Warcraft, takže jsem na film skutečně zvědavá!

Je libo horor?

A samozřejmě nemůžu opomenout Pretty Little Liars. Po zklamání při odhalení A skutečně doufám, že ten nesmysl nějak upraví. 

A konečně to nejlepší na konec. Svět kouzelníků z dílny J.K.Rowling je zpátky! 

A máte vy nějaký tip na film či seriál, co bude mít premiéru v roce 2016?

Maturák

Kdysi dávno jsme si v několika bodech shrnuli, jak to chodí u maturity. Dneska, už více jak tři roky po mém vlastním maturitním plese ráda zavzpomínám na divoká léta na střední škole. 

1) Ráno vstanete o tři hodiny dříve, než jste plánovali. Super, zrovna dneska musíte mít ještě větší kruhy pod očima než obvykle. 

2) V koupelně zjistíte, že vaše vlasy jsou ale úplně nemožné. To je však fuk, kadeřnice to napraví. 

3) Nenapraví. Vaše první zastávka je u kadeřnice, která prská už od první minuty vaší ne příliš levné návštěvy. Jste pomalu ale jistě zralá na panáka tequily. 

4) Kdyby někdo vedle vás škrtnul zápalkou, jste docela určitě v háji. Ve vlasech máte tři tuby laku na vlasy, ale účes je díky bohu na světě, ačkoliv vás kadeřnice stála pomalu více než samotný maturák. 

5) Jdete na nehty. Tentokrát zamíříte do asijského salonu, který je pověstný užíváním nezdravých produktů, ale kadeřnice vás finančně vyšťavila natolik, že si nevybíráte. 

6) Sedíte v křesílku s rukami v troubičkách a litujete, že si nevybíráte. 

7) Prsty vás pořád pálí, ale jste na cestě ke kosmetičce, protože si s líčením tolik nevěříte a make up od Rimmelu tentokrát vskutku moc neposlouží - nemíníte se chodit upravovat každé tři minuty.

8) Už teď jste vyčerpaná, ale musíte vydržet. Vyžahnete tedy galon kafe a zamíříte pro šaty a následně do sálu.

9) V šatně se všichni scházíte. Nebyla jste tak nervózní, ale ostatní očividně nervózní jsou a to vás znervózňuje. 

10) V šatně zjišťujete, že vám šaty padají, protože jste v rámci předmaturákového stresu shodila pět kilo. 

11)  Potlačujete panický záchvat pláče. 

12) Nebrečíte, jelikož byste si rozmazala dost drahé líčení. 

13) A tak raději do sebe kopnete panáka. Nebo pět. 

14) Snažíte se prodat nějakou tu tombolu zatímco všichni nervózně běhají kolem. 

15) Ta otravná kráva, kterou nemůžete obvykle vůbec vystát, si nyní vysloužila vaši čirou nenávist, protože všechny stresuje ještě více, než doposud. 

16) Všichni se řadí na předtančení. Napětí by se dalo krájet. Vy a spolusedící do sebe pro jistotu kopnete dalšího panáka, protože ta půlka flašky, co jste do teď vyžahli, nějak vůbec nezabírá. 

17) První tóny se musí rozeznít každou chvílí. Ovšem vám se právě teď začalo chtít strašně ale strašně moc čůrat a představa desetiminutového předtančení vás nutí k hysterii. 

18) Tak a začalo to! 

19) Zkazila jste první tři kroky, ale pomalu se do toho dostáváte, ačkoliv znervózníte pokaždé, kdy tancujete poblíž učitelským stolům. 

20) Všechno se povedlo, všichni tleskají. 

21) Zjišťujete, že se to tedy ale až tak nepovedlo, protože se vám rozeply šaty/rozpadl účes/ztratila jste naušnici. 

22) Je vám to fuk, vše napravíte a řadíte se na promenádu. Kopnete do sebe dalšího panáka. 

23) Kráčíte prostředkem sálu a doufáte, že se nevysekáte. Že na vás nevyšla vaše píseň je vám upřímně fuk!

24) Nevysekáte, ale zasáhne vás desetikoruna a na rameni se vám modrá docela hezká modřina. 

25) Přebíráte šerpu a skleničku se šáněm. 

26) Nervózně čekáte v půlkruhu se sklenkou v ruce modlíc se, aby to skončilo co nejdřív a vy mohli vyžahnout onu šampusku. 

27) Šáňo bylo předražené ačkoliv chuťově připomíná splašky. Nu co, alkohol je alkohol. 

28) Tanec s rodiči - tanec s učiteli jste taktně vynechala. 

29) Už víte, po kom neumíte tancovat. Táta vám pošlapal nohy, ale samotný tanec si užívá víc než vy pití alkoholu tento večer. 

30) Konečně jste volná. Přátelé si vás stahují ke stolu, kde vás decentně do-opijí.

31) Komunikace s vámi je nemožná. Panáky, co jste si dala v průběhu večera se projevily a alkohol od přátel pomáhá. 

32) Je čas půlnočního překvapení. Děsí vás to, sotva stojíte na nohou. 

33) V šatně zjišťujete, že spolusedící drží krok a tak se vzájemně podpíráte. 

34) Z půlnočka si toho moc nepamatujete, ale asi jste neupadli a pořád žijete. Fuška! 

35) Ani nevíte jak, ale už je konec a čas odchodu na mazec. 

36) Po cestě bavíte celé okolí, protože sotva formulujete slova, ale cítíte se až podezřele čilí. 

37) V pochybném putiku, kde máte maturákovou afterparty zjišťujete, že největší partymeni vaší třídě spí na stole zatímco nenápadné oddělení študáků řádí kolem tyče. 

38) Přehodnocujete své priority. 

39) Pít či nepít? To je oč tu běží!

40) Pít! Kocovina vás docela určitě ráno zabije, ale rozhodně pít! 

Vánoční atmosféra v UK

Vánoce jsou tady, vánoce jsou tady....

Nevím jak je to u vás, ale Vánoce jsou mým nejoblíbenějším obdobím celého roku ačkoliv si je už tolik neužiju, protože Aberdeen uni má zkouškové v prosinci, takže místo poklidného srkání svařáku se stresuji obklopena tunou učebnic a modlím se i ke králi bramborových lidí. Do toho přichází Mad friday, což je nejšílenější den pro všechny barmany, servírky a zaměstnance podobného průmyslu, protože před vánoci je hodně zameštnaneckých večírků, a tak když se neučím, pracuji. 

Nicméně i tak si najdu čas na pečení cukroví za doprovodu vánočních koled, sledováni Grinche a celkovou Vánoční pohodu. Alespoň trochu. 

Jsou to již mé druhé Vánoce v UK(pravda, na samotné Vánoční svátky jezdím domů do Plzně), a nutno konstatovat, že místní atmosféra Vánoc je trochu jiná, než u nás. 

Ten hlavní rozdíl bude pořád ještě ovlivněn církví. Česko je jedna z mála zemí, kde převládá ateismus, ale pořád na nás má největší dopad katolická církev, zatímco v UK vládne protestantská církev. Pokud jste dávali pozor na hodinách dějepisu, pravděpodobně tušíte, že protestanti si nikdy moc nepotrpěli na přezdobování a i jejich kostely jsou spíše nevyzdobené než přezdobené. Totéž se týká i Vánoc jako takových. Takové to, že se jdete projít na vánoční trhy tu není úplně bežné. Samozřejmě se to sem také dostalo, ale pokud se procházíte jak Londýnským Wonder Winterlandem nebo i malým Aberdeenským vánočním festivalem, ucítíte ten vliv, který přišel zejména z Německa. Místo sausages vidíte nápis Bratwurst, což je prvním vodítkem. I nabídka sortimentu je hodně podobná jako na trhách v Norimbergu. Zkrátka a dobře, není to britská tradice. Ale trhy dělají dle mého Vánoce, a tak jsem ráda, že se to sem dostalo. Mimo jiné se v těchto vánočních vesničkách můžete dočkat i atrakcí, na které jsme my zviklí pouze na poutích(v Aberdeenu máme napřiklad takovou tu rotující lavici nebo hrnečky). Chodíte rádi bruslit? Já ano, ale opět, Británie není hokejovým národem, a tak tu není moc ledních arén, takže veřejné bruslení se moc nekoná. Na druhou stranu, britské vánoční trhy doprovází dost často i otevřená lední plocha, která je sice neuvěřitelně předrazěná(5£ za 20 minut na pidi kluzišti? No to snad ne!) a to i v porovnáním s místními příjmy. 

Co se týká výzdoby domů a bytů, na to si britové potrpí. Možná to je tím, že je tu dekorace daleko cenově dostupnější než u nás, takže standartní britská rodina má v domě tak tři stromečky(kuchyně, obývák, chodba, atd.) a santa na vás mává z každého rohu. To samé v obchodech a barech. Všedny podniky se předhání v tom, kde bude víc přesantováno.

Celkově Vánoce v UK jsou takové víc pohádkové než u nás. Jak v Německu, tak u nás jsou Vánoce pořád hodně spjaté s narozením Krista a celé je to daleko vážnejší než v Británii. Britové so chtějí vánoce užít za každou cenu. 

Samotné svátky jsou taky jiné, ale to asi víte. Pro nás jsou Vánoce 24.prosince, pro anglofonní země to je 25.prosince(třeba Bulharsko to má na hraně. Buď a nebo. Zkrátka půlnoc, a tak si spousta rodin volí, jestli otevře dárky 24.večer nebo 25.ráno). 

Nicmémě samotné Vánoční období je daleko více komerční než u nás. Všechno je o dárcích. Nevím, jak to berete vy, ale pro mě a většinu mých přátel jsou Vánoce o takové té atmosféře a času s rodinou. Ne tak v UK. 

Dalším bodem je Vánoční večeře. Pro nás je to půst celý den(dobře cukroví celý den) a večer štědrovečerní večeře - rybí polévka, ryba a bramborový salát(s kuŕecími řízky na mě vůbec nechoďte). Britové mají polévku, jako hlavní chod krocana se zeleninou, pečenými brambory a takovým zvláštním párkem obaleným ve slanine(na můj vkus moc slané) a jako dezert buchta politá horkým toffee krémem(oni té buchtě říkají pudding, ale to záměrně nepoužívám, protože pro nás slovo puding označuje něco trochu jiného). 

Cukroví tu existuje, ale trochu jinak než u nás. Není to něco, co dělá vánoce vánocemi. Nepeče každý. Jen pokud je někdo extrasnaživý. A pečení se omezuje tak maximálně na perníčky, nějakou tu sušenku a jistou formu čokolády. Ne deset až patnáct druhů jako v našich domácnostech. 

Doufám, že jsem vám alespoň trochu nastínila britské Vánoce. Pokud máte otázky, rozhodné ráda zodpovím. Tak šťastné a veselé! 

Paulie Garand se vrátil s novou deskou jako Boomerang

Není moc zvykem, že bych se vyjadřovala o tom, co se děje v čechách, především proto, že jsem od mé kolébky tak trochu izolovaná, a tak se v českém dění moc neorientuju. Proto můj dnešní článek bude tak trochu jiným šálkem kávy. 

Několik dní zpátky jsem se bavila s kamarádkou, co studuje žurnalistiku na RGU(druhá univerzita v Aberdeenu - mimochodem, po Aberdeenu putuje petice za to, aby RGU sebrala titul Donaldu Trumpovi, který mu udělila víceméně zadarmo. Jen tak dál). A protože jsem kdysi dávno o žurnalistice snila, máme dost témat k hovoru. Tentokrát jsme se zaměřily na to, o čem která z nás nejraději píše a ačkoliv mě to samotnou překvapilo, uvědomila jsem si, že se nejraději zaměřuji na hudbu a kulturní události - to, že miluju psaní reportáží mi bylo jasné, ale ten zbytek? Ale je tomu tak. 

Takže vlastně tak daleko od svého 'vyznání' nepůjdu. 

Není tomu tak dávno, kdy mi Paulieho styl hudby byl docela cizí. Asi to bylo tím, že jsem v té době znala pouze interprety, kteří se reprezentují stylem nabouchanej rádoby beat, dát najevo, jací jsou to borci, všechny 'údy' poslat do ženských pohlavních orgánů, hodně tězkých prachů a kurvy. Hlavně ty kurvy! Naštestí se ale i naše hudební scéna vymanila z dob, kdy se populárně notovalo o tom, že má někdo nové boty a že my bychom si je měli taky koupit a když pomineme zoufalé výplody mentalní retardace zapříčiněné poruchou fragilního chromozomu X, které přinutily Sharlotu nahrát 'song' o tom, jak jí cituji každý chce klátit, zostuzování tohoto hudebního stylu už vyšlo z módy. Dobře, pravdou je, že se užírám závistí, protože bych taky moc a moc chtěla být ve klipu Lea Beránka.

Do popředí se dostal Paulie, Majk Spirit, Lipo a další, kteří za to tak nějak stojí a v momentě, kdy jejich singl proudí z vašich repráků, nemáte potřebu vystřelit si mozek z hlavy, ale domonce se vám to i líbí. Možná proto, že myšlenky samotných textů nemusíte hledat v pralesech zcestných vulgarismů. 

Paulie Garand a Kenny Rough na nás vyvalili jejich poslední album Boomerang 21.listopadu 2015 společně s novým videoklipem se stejnojmeným názvem. Tato dvojka funguje už docela dlouho a co si budeme povídat, jejich spolupráce šlape jako hodinky. 

Na albu se mimo jiné objeví například Lenny hned ve dvou skladbách, Martin Svátek, Separ a nebo třeba Jakub Děkan, který s Pauliem nenotuje poprvé. 

 Často se stává, že interpret vydá nadupané album, ale pak jeho tvorba tak nějak umře a všechno, co vydá poté, už není ono. To díky bohu není Paulieho případ, který s každým albem hroste, takzě posunul hranice zase o kus výš. Mimo chytlavých beatů opět uhodil hřebíček na hlavičku a přinutil nás zamyslet se nad vlastním životem. Tak jako básník za mikrofonem. Zmíním třeba Padělaný sny. 

Paulieho hudba mi sedne především proto, že nemá strach vyjádřit svůj kladný vztah k rodině a vlastní domovině. Zvlášť v posledních dvou letech mi tím přirostl k srdci. La familia je krásným příkladem. Co se týká nejnovějšího alba, skladba L.B.C., ve které se znovu a opět zaměřuje na svůj Liberec, nádherně vyjadřuje můj vztah k Plzni, kde jsem vyrostla, kde mám rodinu a přátele. 

 Za zmínku rozhodně stojí píseň Kříž. Mimo textu, který je mimochodem opět top, instrumentální podklad je doslova balzámem pro uši. Bez pout, kde se objevila také zpěvačka Lenny společně s Idea, zase hezky propojuje češtinu s angličtinou aniž by celý song týral naše uši katastrofální českou angličtinou, což co si budeme povídat, je u nás docela normální. 

Stejně jako u Mola, každý song na albu Boomerang svým osobitým způsobem zaujme a pokud jste jedni z těch, co si potrpí na cédéčka, Boomerang jistě stojí za investici stejně tak jako všechna Paulieho předchozí alba. A tak jen můžeme doufat, že z Paulieho eshopu zmizí žlutá páska s nápisem Vyprodáno a my budeme moci potěšit náš přehrávač tímto vytuněným albem.