STÁRNU, STÁRNEŠ, STÁRNEME!

Pomalu ale jistě jsme se přehoupli do roku 2019 a já musím konstatovat, že mě poměrně znervózňuje fakt, že mi za několik měsíců bude 25 let. Chápete to? To už je čtvrt století! A vlastně jsem na půl cesty k třicátinám. Jsem stejně daleko ke třiceti jako k dvaceti, což je poměrně zvláštní, protože mentálně jsem se zasekla někde u devatenáctého roku mého života.

Tak deset let zpátky jsem si myslela, že až mi bude 25, budu mít úspěšnou kariéru, vlastní dům popřípadě nějaký ten luxusní penthouse někde v Londýně a na levém prsteníčku mi bude zářit několika karátový diamant od zásnubního prstenu od mé drahé polovičky a pravděpodobně už budu mít první dítě na cestě. Realita je ale bohužel úplně jiná. Táhne mi na pětadvacet, školu pořád nemám hotovou a nevím, co po ní. Bydlím v dvoupokojovém podnájmu v Aberdeenu a v současné době nemám ani psa, natož dítě (a jen z představy dítěte je mi trochu nevolno). 


Problém je, že v současném věku bych už asi měla o podobných věcech vážně přemýšlet. Pravda, už jsem se naučila vést dospělácké řeči o daních (ačkoliv jsem student, a tak  zatím parazitím na vašich daních za což se upřímně omlouvám), hypotékách a pojištěních. Nicméně všechno ostatní (a tím myslím třeba tu svatbu a děti) si připadám ještě DOST mladá. Jenže realita je taková, že tak mladá už nejsem. 


Když jsem teď o Vánocích narazila na spolužačku ze střední, která mi oznámila, že se vdala, zůstala jsem stát jako opařená. Instinktivně se mi chtělo zařvat mocné "what the fuck!", nicméně mé zbytky rozumu a dobrého vychování mi v tom zabránily. Později, když jsem si v hlavě analyzovala onu situaci, došlo mi, že už prostě nejsem ve věku, kdy na svatby a těhotenství známých a přátel můžu reagovat "a sakra, to je mi líto" popřípadě "jak se to proboha stalo!", ale naopak je na čase upřímně pogratulovat. Vždyť už na to mají největší nárok, že? Po škole, se stabilní prací, hypotékou a dlouhodobým vztahem se nic jiného také čekat nedá, ŽE? 


Sama si říkám, že na podobné věci má času až až, protože si pořád připadám jako ta devatenáctiletá holka, co se právě přestěhovala do nové země a začala život na vlastní pěst. Jenže ono už to tak neni a od té doby uběhlo skoro pět let. V mezičase jsem prolétla několik krátkých a opravdu politování hodných vztahů až jsem konečně zakotvila (tam kde mám) u skvělého chlapa, se kterým jsem už TŘI ROKY (což je strašně dlouho, když se zamyslím nad mou nevalnou minulostí), vyzvedla si titul z vysoké a pomalu si vyzvedávám další. Vždyť já už si tu pomalu můžu žádat o občanství. Tak proč si pořád připadám tak nezodpovědně? Ach jo.

No to jsem si zase vylila srdéčko na téma dospělost a jak se mi to stárnutí vůbec nelíbí. Vy z vás, kterým je stejně jako mně, a které jste také bezdětné, bezmanželovaté a bezhypotékované, také si připadáte pořád na devatenáct? 


6 comments

  1. ja som na tom uplne rovnako..presne za par dni budem mat 25 a vobec mi to nepride..citim sa este velmi mlado..lebo presne ako si napisala v clanku, skor spolocnost od nas vyzaduje hypoteku, svadbu, deti, rodinu..tak isto mojich X spluziacok zo zakladky su uz vydate ale presne su to tie typy co po strednej sa hned zamestnali ziadna vyska, ziadne cestovanie nic..ale ja som zatial so svojim zivotom spokojna takto ako je..podla mna o nic sme neprisli ked nemame este deti a stale je na ne cas..ak ta bavi sledovat videa na youtube, tak pozri moje najnovsie video z Milana :)..
    https://www.youtube.com/watch?v=hOvFR80YgmU&t=29s

    ReplyDelete
    Replies
    1. Tak tak.. abych tedy byla upřímná, nemám pocit, že mě někdo do něčeho tlačí, ale sama mám pocit, že jsem trochu pozadu :D

      Delete
  2. No nad věkem se snažím nepřemýšlet, ale ty hodiny pořád tikají a pořád se někdo ptá na mimčo :-) Je pravda, že čas by na něj už asi byl, ale nevím zda jsem připravená já..

    ReplyDelete
    Replies
    1. Kdyby se mě někdo zeptal, asi ho praštím :D

      Delete
  3. Mně teda bude teprve 21, ale taky to stárnutí nějak víc vnímám. Holky, co se mnou chodily do základku, už některé vychovávají děti a přijde mi to hrozně zvláštní, jak se postupem času to těhotenství u ostatních už nebere jako nějaká tragédie, protože už na to fakt mají pomalu ten věk. Já bych chtěla mít rodinu kolem 28 let, ale člověk míní... a pak je všechno jinak. :D Nějak si dospěle vůbec nepřipadám a neumím si představit, že třeba moje babička už v mém věku byla vdaná a měla dítě. :D

    I am Lenka

    ReplyDelete
    Replies
    1. No o tom mi ani nemluv. Mamka byla s dětma a svatbou pozadu a měla mě až v pětadvaceti. Mně pětadvacet bude letos a vůbec si nedokážu představit, že bych teď měla dítě :D

      Delete