L'oreal: 3 for 2 in Boots

Ahoj! 

Už zase je pondělí. Čas je skutečně relativní, zvlášť pokud je víkend. Nicméně já strávila celé volné dni v práci, a tak jsem si dneska za odměnu vyrazila na nákupy do boots. Nejde tedy ani tak o odměnu jako spíše do doplnění zásob, ale kosmetika je kosmetika a která holka si neužívá nákupy. 

Hello! 

Here we go again. Time is actually just relative especially when it come to the weekend. However I have spent my free days off the uni in work anyway so there is nothing much to complain about. It was pretty hardcore weekend for me so I decided to treat myself with a little shopping spree in the Boots. 

Nákupy byly tedy trochu větší, než jsem doufala, ale NYX zkrátla opět lákal. O tom ale až později. Dneska se zaměřím na to, co jsem nakoupila u L'orealu. Konkrétně fix na oči, pudr a korektor. Dva za cenu tří jsem nemohla odmítnou, že? 

I have to admit, that I have spent much more money than I hoped to in the first place but I am a girl so it is not such a big surprise, right? I simply couldn't resist the brand new corner full of NYX cosmetics. But let's talk about NYX little bit later. Today I will introduce some essentials by L'oreal. 

Super Liner Perfect Slim by L'oreal. 

Doposud jsem používala gelové linky se štětečkem, nicméně mi bylo oznámeno, že tento produkt se již neprodává, a tal jsem zklamaně sáhla po fixu. Dobře až takové zklamání to nebylo, nicméně jsem s fixem dlouho nepracovala. A přesně proto jsem raději sáhla po slabém fixíku než po superextra linku, protože bych měsíc vypadala jako panda, než bych se s tím naučila pořádně zacházet. 

Until now I have been using pretty much only the gel eyeliner with a tiny brush. Fast and easy. However I have been told that this is not a thing anymore so I had to go back to some "old school" products. I haven't been working with eyeliner like this for a good while so I went for the slim one. Just for case. I can see myself looking like a panda untill I learn how to use it properly if I bought something thicker.

Tuším, že jsem přesně tuhle fixu už měla a asi jsem byla docela spokojená. Barva je výrazná, fix hezky kreslí a hlavně drží. Vybavuji si, že s každodenním používáním mi fix vydžel skoro dva měsíce, což je docela slušné. 

I did have this eyeliner before. Ages ago but as I remember I was pretty much happy with this one. This black eyeliner is actually black and not just black from the outside and grey in the inside if you know what I mean(yea Rimmel, I am taking about you). It lasts pretty much all day but it really depends on many factors such as how much physical activity you do over the day. And also good thing is that this eyeliner lasts for about two months in general with everyday use which is pretty much good.

Barva je sytá, jak vidíte na fotce, takže se nemusíte hodinu rozčilovat, že ta pitomá fixa je šedivá a dvacekrát přejíždět po té samé lajně.

As you can see, the colour is quite rich so you can save some precious time by not getting mad at that stupid eyeliner what is more grey than black.

Cena je trochu vyšší, když vezmu v potaz, že je to jen fix, ale cena se docela vyplatí, protože fix vydrží déle než jiné značky, třeba Rimmel.

Za fixu zaplatíte v boots 6.99£(na parfums.cz 150kč)

The price is pretty much alright, especially if you are used to be spending loads of money on cosmetics in general. 

6.99£ in Boots.

Infallible 24h Matte Powder by L'oreal. 

(123 Warm vanilla) 

Nebudu lhát, pudr jsem si od L'orealu koupila jen díky akci tři za cenu dvou, protože mám svého favorita od Rimmelu. Nicméně pudry od L'orealu jsem dříve používala docela hojně. Dneska používám lepší make-up, takže mi na pudru už tolik nesejde, a tak můžu vzít levnější alternativu.

I am not going to lie. I have my ultimate favourite powder already(Stay Matte by Rimmel), however I couldn't resist to the offer 3 for the price of 2 so I got the finishing powder by L'oreal this time. However there used to be the times when I was using powders by L'oreal quite a lot. Now I little bit upgraded when it comes to my foundation so I really don't care that much about the powder because now it is just a secondary product I am using so I can go for sething cheaper. 

Pudr je práškový, ale má trochu krémovější konzistenci než většina jiných pudrů(třeba ve srovnání s pudrem Perfect match od L'oreal). Proto také lépe kryje. Nicméně musíte si na to dávat bacha a pořádně se odličovat, protože přípravky, co dobře kryjí, také dobře zanášejí póry. 

This powder is little bit more creamy than a majority of the other powders but I would say its coverage is slightly better. However you need to be really careful about this. Never forget to remove your make up and clean your skin before you go to bed. Good coverage means loads of rubbish in your pores.

Výhoda tohoto pudru je, že má v sobě zabudované zrcádko s houbičkou na nášení. Nevýhodou ke znovu oproti pudru Perfect match, že není na výběr tolik odstínů(já například měla na výběr jen tři a u perfect match asi 10). 

An advantage of L'oreal powders is that pretty much all of them are having a mirror with a sponge at the back. Unfortunately there is not many colour options so It might be a little bit tricky to get the right match. 

Na druhou stranu cena je příznivá, 4.99£(Cenu v ČR jsem bohužel neodhledala. Kdyby si někdo vzpoměl až bude v DM a zjistil mi to, má kladný bod.)

However the price is actually very good. It is just 5£ in Boots which is amazingly cheap if I consider the quality of the product( For example in comparison with any of the powders by MAC, you will safe over 15£ and you have pretty much the same thing). 

True match od L'oreal. 

Abych byla upřímná, nikdy jsem si v korektorech tolik nebažila. Mám vcelku bezproblémovou pleť a veškeré nedostatky mi zakryje make-up. Bohužel mé kruhy pod očima opět dosáhly semestrálních rozměrů, a tak jsem se rozhodla ušetřim ostatním noční děsy a něco s tím udělat. 

To be completely honest, I have never been the biggest fan of concealers. I do not have any bigger issues with my skin so my Doublewear foundation by Estee Lauder covera everything I need. Unfortunately my black bags below my eyes are absolutely ridiculous(you can tell that another term at university has started haha) so I decided to do something about it and save my classmates from some terrifying nightmares.

Korektor je v tužce, takže je s ním trochu složitější práce než s tekutým korektorem. Nicméně mě se tenhle zkrátka zamlouval víc a to i co se odstínů týká. 

This concealer is in the pen so it is more difficult to work with it than working with the liquid one. However this one somehow felt like a right choice(do not ask me why, I have no idea!). 

Nemůžu tvrdit, že mi tenhle produkt pomohl od kruhů pod očima, ale práci rozhodně vykoná. Navíc ho stačí málo na rozetření, tak myslím, že dlouho vydrží. Hlavně pořádně roztírat, aby se vám na daném místě nevytvořila ona šílená "plastiková" vrstva.

I cannot tell that I look like a sunshine person who had amazing sleep last night but it works.. ish. Also you do not need much of it to actually cover the worst so I think it will last for a while. Just be careful and don't be applying too much of it or you will have that horrible looking layer which will make you look a little bit weird and fake. 

Cena je opět docela slušná. 4.99£, což na L'oreal poměrně jde. Opět stejná situace jako u pudru, české ceny jsem se nedohledala:(

The price is 4.99£ in Boots. Plus if you are quite regular customer in this shop you probably know there are some promos all the time such as 3 for 2. 

Tak to je pro dnešek vše. Používáte některý z těchto produktů? Nebo váháte nad koupí něčeho jiného, ale máte strach, že investujete do špatného produktu? Napište mi o co se jedná, a já se vynasnažím produkt sehant a zrecenzovat:) 

That's everything for now. I hope you enjoyed this article and I will appreciate any feedback from you guys. Please be patient with my English and spelling. If something really does not make any sense to you, just leave a comment and I will let my bf to make some corrections for you. Thank you xx

Anthropoid aneb když britové ztvární českého ducha

Zdravím! Nejsem zrovna blogger, co by neustále vypisoval recenze na filmy a knihy(vlastně ne jen to vezmu-li v potaz mou současnou aktivitu). Nicméně minulý týden jsem vyrazila do kina na dlouho očekávaný film z českého prostředí, Anthropoid, a nemůžu jinak, než se podělit o své dojmy. 

Ačkoliv je film rekonstrukcí historické události z čekých dějin(atentát na Reinharda Heydricha), na jeho vzniku se podílela převážně Velká Británie společně s Francií a Českou Republikou. Režie se ujal Sean Ellis, který se podílel na samotném scénáři a dokonce se postavil i za kameru jako kameraman. V hlavních rolích máme irského herce Illiana Murphyho, který ztvárnil Jozef Gabčíka a severoirského Jamieho Dornana v roli Jana Kubiše. Z českých herců nejvíce září Aňa Geislerová. 

Abych byla upřímná, nebyla jsem si moc jistá, co od toho čekat. Britové jsou pořád jen trochu jiní, naši historii ani povahu tolik neznají, takže jsem měla trochu obavy, aby z toho nebyla jen bohapustá břečka. A co si budeme povídat, když si vezmu, že jedna z hlavních hvězd se dostala do povědomí publika díky filmové verzi Padesáti odstínů šedi, myslím, že jsem k tomu měla pádný důvod. 

Do kina jsem vyrazila společně s mým severoirským přítelem a jeho maminkou, takže jsem mohla porovnat i jejich názor jakožto názor cizinců. 

Nemá moc smysl rozebírat děj. Všichni, co na hodinách dějepisu nespali, vědí, o čem film bude a ti co netuší, se na film stejně koukat nebudou. Navíc nikdo nemá rád spoilery(dá se tomu tak u historického filmu říkat?) Nicméně je tu několik věcí, které bych ráda zmínila. 

Hned ze začátku musím smeknout před všema ne-česky hovořícíma hercema, kteří se brilantně naučili vyslovovat naše krklomné názvy vesnic a měst a také jména. Bohužel onen "český" akcent si všichni britové/irové mohli odpustit. Nejen, že nedocílili onoho žádoucího efektu, ale také jim bylo ve finále špatně rozumět. To je však jen takovým malým kazem na jinak skvělém filmu. Herecké výkony byli brilantní, asi především díky hereckému obsazení film bral tolik za srdce(a to nejen mě jako češku). 

Jak jsem už naznačila, film přímo sálá různými emocemi. Vina, strach, radost, nejistota. Všechny emoce, kteří naši hrdinové museli prožívat, vás ovládnou stejně jako je. Snadno se dokážete vcítit do situace snad každé z postav a svým způsobem si každou z nich oblíbíte(až na prohnilého Čurdu). 

A možná proto jsem se tak trochu bála konce filmu, protože jsem na dějepise nespala a věděla, jak to skončí. Chvíli jsem tak trochu doufala, že ten tragický a smutný konec bude vystřihnut a na konce se dočteme, že Kubiš i Gabčík zemřeli po šesti hodinách odvážného souboje s nacisty. Naštěstí se tak nestalo, protože závěr byl ztvárněn tak, jak si Kubiš s Gabčíkem a ostatními hrdiny zasloužili. Fenomenálně s velkou parádou a úctou. 

(Zdroj: www.reeltimedublin.com )

Po shlédnutí filmu jsem na youtube shlédla několik rozhovorů především s režisérem, a obdivuji, kolik práce si dal se studiem naší historie a povahy, která je mimochodem zachycena také téměř bez chyb. Režisérovi se podařilo to, co se nepodaří téměř žádnému cizinci. A to vcítit se do českého ducha, který má za sebou mnohé. Tehdy se asi z naší strany moc dělat nedalo. Byly jsme pod pantoflem a kdokoliv byl proti, skončil v komoře. Ale bojovali jsme jak se dalo. To málo který cizinec ví. Pro zbytek západu jsme byli jen malá země, která za válku nestála a co se paktuje s němci(nicméně to, že nás zrovna tihle velcí bratři vydali na pospas nacistickému Německu, to už se neřeší). Ale i tak jsme se dokázali svým způsobem prosadit a vydobít si respekt. 

Totéž se podařilo i Cillianu Murphymu a Jamiemu Dornanovi, kteří se poprali s rolemi dvou rozdílných povah v zajetí strachu a odvahy tak, jak by to udělal každý čech. S vervou.

Na závěr chci jen napsat, že Anthropoid je nádhernou památkou na hrdinský čin a pokud budete mít čas, rozhodně se běžte na film podívat. Stojí to za to. Už jen ten pocit, kdy odcházíte z kina s tím, že jste zase jednou hrdí na to, že jste češi, je skutečně k nezaplacení. 

Čas hledání, čas změn

Ahoj ahoj! Jak už si někteří z vás možná všimli, mám tak trochu tvůrčí krizi, a tak se vracím k článkům z mého starého blogu. Ze začátku jsem nechtěla kopírovat staré výtvory do současného blogu, nicméně tento článek se mi tak nějak líbí a myslím, že někoho by mohl snad i inspirovat. Pokud máte trable na střední, protože i já je měla. 

Tento článek vznikl tak týden po úspěšném složení maturity, takže tři roky zpátky. Od té doby se změnilo snad všechno, co se dalo, nicméně pořád si stojím za tím, co jsem tehdy napsala. 

Období, které strávíte ať už na střední škole, gymnáziu nebo třeba učňáku, je vždycky obtížné pro člověka, který je, jak se říká, jiný. Svým způsobem se vlastně liší každý, ale v tomto období dospívání a velkých změn fungují určitá a docela striktní pravidla. Pokud je jednou porušíte, jste vyloučeni ze společnosti a zpátky se dostáváte jen velmi obtížně. Většina čtenářů asi tuší, o čem mluvím. Zkrátka a dobře, jste jiní a tyhle čtyři roky jsou časy, kdy se jakákoliv 'úchylka' netoleruje.

Já osobně jsem prošla v tomto období velkou řadou změn. Neustále jsem měnila barvu vlasů, styl oblékání, dokonce se u mě střídala i období extraverze a introverze. Celé roky mě to mátlo, nevěděla jsem, proč se vlastně neustálím, ale nyní už chápu, že to celé byla jen snaha zapadnout. Vždycky jsem byla trochu jiná než ostatní. Žiju ve svém vlastním světě (dobře, teď zním trochu jako schizofrenik) a lidem obvykle trvá delší dobu, než si na to zvyknou.

Už v prvním momentě, kdy jsem vešla do poměrně polorozpadlé učebny na střední zdravotnické škole v Plzni, pojala jsem ke všemu jistou nedůvěru. Ke svojí třídě, třídní učitelce, školní hierarchii a podobně. Nemohu popřít, že jsem se v deváté třídě na střední těšila, ale ve chvíli, kdy jsem překročila práh nové školy, mi došlo, že to budou náročná léta.

Jak jsem řekla, lidem trvá dlouho, než se naučí žít v mém světě. Na základní škole mojí třídě přesně tento proces trval zhruba osm let a vzhledem k tomu, že čím jsem starší, tím komplikovanější pravděpodobně bude i mé vnitřní já, se tohle soužití těžko vmáčkne do čtyř let.

Co tím chce básník, lépe řečeno Ronnie, říci. Období střední je časem růstu, změn a hledání sama sebe a není to lehké, pokud jste trochu jiní. Dnes a denně mi chodí zprávy, ať už sms nebo na twitteru či facebooku, přijímám telefonáty nebo odpovídám na emaily, ve kterých je jednoduše řečeno volání o pomoc. Tento článek chci věnovat přesně lidem jako já nebo ti, kteří mě skrz tyto problémy kontaktují. Vždycky se najdou lidé, kteří se na vás budou koukat skrz prsty. Vždycky se budete hádat s rodiči. Vždycky se najde ten prohnilý božský(nebo třeba božská), který vám bude lámat srdce. Všude narazíte na tu krávu, co vám s chutí vrazí kudlu do zad, protože sama to jinak neumí. Ne vždycky budete mít nejlepší známky. Nikdy nic nebude perfektní, ale to je život. Někdo se vám směje, že máte pár kil navíc? Serte na ně! Oni mají víc problémů se sebou samotnými a tak si svoje komplexy vybíjí na vás. Každý si tímto obdobím musí projít a nebude to jednoduché, nebudu vám lhát. Jenže i když se to třeba teď nezdá, budou to léta, na které nikdy nezapomenete a nakonec se vám do paměti i přes všechno to bláto, kterým budete muset projít, vryjí jen ty dobré okamžiky. Na střední budete vzpomínat jen v dobrém, protože co vás nezabije, to vás posílí. Proto prosím vás z celého srdce, žijte ty čtyři roky na plno. Dělejte ty chyby, upadněte na ten nos, ale hlavně nelitujte. Na to jsou čtyři roky až příliš krátká doba. Zapomeňte na to, co říká ostatní, na tom nezáleží. Hledejte sami sebe. Je jedno, jak moc mimo budete, jestli si nabarvíte hlavu na růžovo a budete nosit boty s pudlem, jste to vy a jednoho dne během těchto čtyř let poznáte, kam přesně patříte. Najděte si cíl a snažte se ho dosáhnout, i když ostatní říkají, že nemůžete. Je to fuk. Neohlížejte se a jděte vpřed. A nebojte, nejste sami, kdo brečí do polštáře. Jak jsem řekla, každý si tím jednou musí projít a to, že zrovna nejste královnou maturitního plesu? No a co, málo kdo má to štěstí(nebo možná tu smůlu). Nikdy se nebojte být sami sebou. Nikdy!

Dřív jsem psala. A už to tak nejde!

Čas od času mám takové ty myšlenky, kdy se snažím promyslet, co s blogem dál. Co psát, co změnit, co zachovat. Píši už od brzkých let, nicméně měla jsem daleko světlejší období, co se popularity blog týká. Často se ptám sama sebe, proč už to není takové? Vždyť jsem daleko rozumnější, mám nějakou praxi, ale takovou tu popularitu už nemám ani z poloviny. 

Obvykle to hážu na okolnosti. Nemám tolik času, nesdílím si blog na osobním facebooku, je daleko více bloggerů tudíž větší konkurence, moji čtenáři vyrostli, a tak je nezajímají kecy někoho, kdo kdysi dávno potkal Justina Biebera. Jenže dneska jsem tak pro inspiraci projela můj starý blog. A četla jsem tentokrát všechno, ne jen nadpisy. A v tom mi to došlo. Kdysi dávno jsem skutečně psala. Měla jsem daleko zajímavější články, které jste nenašli na každém druhém blogu, promítala jsem do vět svou osobnost. A to mi bohužel na tomto blogu chybí. Tím samozřejmě nechci říct, že je to blogem. Ne, je to mnou! Ale co se změnilo?! Možná jsem se naučila mlčet a raději se moc nevykecávat ani na svém vlastním blogu. Možná je to tím, že jsem dva roky moc nepsala a teď se mi k tomu špatně vrací, zvlášť když se mi dohromady pletou dva jazyky a nemám moc času přemýšlet o pitomostech, jako je blog. 

A tak tu sedím a doufám, že se to změní. Zjistila jsem, kde je problém, tak snad brzy najdu pomyslnou léčbu a dám vám články, jaké si zasloužíte. S duchem s pointou a s nápadem! 

V. xx

Co jsem si myslela, když jsem byla malá

Název článku tak nějak mluví za vše. Takže o co vlastně jde? Rozhodla jsem se sepsat některé perličky z mé dětské logiky, aneb co jsem si myslela nebo nechápala, když jsem byla ještě malá. Snad vás to alespoň trochu pobaví, možná se v něčem také naleznete.

Jack Dawson a topení

Jako malá jsem na Titanic koukala téměř pořád, jen konec jsem vždycky přeskakovala. Zkrátka jsem se nedokázala vyrovnat se smrtí sladkého a okouzlujícího Jacka Dawsona. Navíc jsem několik let byla naštvaná na Rose, která Jackovo zmrzlé tělo pustila a sledovala, jak padá ke dnu. Vždyť mohl žít! Stačilo položit Jacka vedle topení a čekat než rozmrzne.

Až později mi bylo vysvětleno, že takhle lidské tělo nefunguje, takže má iluze o tom, že můžeme v klidu zmrznout a pak zase ve zdraví roztát, byla zničena.

Dopis z Bradavic

Od prvního momentu, kdy jsem se začetla do Harryho Pottera jsem očekávala, že mi v jedenácti letech přijde dopis s pozvánkou do Bradavic. Dokonce jsem škemrala, ať mi naši prozradí, že nejsme mudlové, že to stejně vím. Smutné je, že jsem to myslela smrtelně vážně. V jedenácti letech mě čekal poměrně šok.

Ježíšek a vánoční strom

Už od malinka mám zažitou představu o Ježíškovi. Je to Vánoční stromeček s očima!

Opět z edice mých starých článků :)

A co jste si mysleli jako malí vy? 

Nenech se semlít heartbreakem!

Asi to vypadá, že jsem trochu zoufalá, protože tento článek je trochu starší. Narazila jsem na něj na mém starém blogu a myslím, že stojí za to, abych ho opět vyzdvihla z hlubin. 

Matně si vzpomínám, že jsem tento žblb sepsala, když jsem byla tak trochu ublížená díky jednomu skotovi, který asi nehledal totéž, co já - dík kámo, jsem ráda, že to dopadlo, jak tak dopadlo, protože není nad pocit, kdy ty jsi udělala upgrade a ex naopak downgrade. 

1) Zaměstnejte se!

Alespoň přes den, protože nejhorší, co můžete udělat, je zůstat celý dny doma s kýblem zmrzliny a tři dny starou řasenkou utápějíc se v sebelítosti. Nejlepší je na to přes den téměř nemyslet. Celý ten heartbreak vás donutí udělat většinu věcí, které jste dost slouhou dobu odkládali, protože čím prázdnější program, tím více prostoru na přemýšlení, a to se nám zrovna nehodí, že?

2) Vypoťte to!

Doslova a do písmene. Nahoďte se na správnou vlnu - nasaďte sluchátka a rozhýbejte své faldy v posilce. Nejen, že všechnu energii z vzteku, ublížení a zklamání využijete správným způsobem, ale navíc si vytrénujete krásně postavu.

3) Buďte sociální!

Samozřejmě, že po rozchodech se nám zrovna nechce mezi lidi, ale měli bychom se pokusit to celé překonat. Ovšem pokud zamýšlíte jít na pořádnou party, dejte si limit dva koktejly - při větším množství alkoholu budete jednat dost iracionálně(více než obvykle. Věřte mi, mluví ze mě osobní zkušenost). Pokud vás ale přepadne velmi silná zášť k pobytu mezi lidmi, udržujte se v kontaktu alespoň přes sociální síť. Je lepší nebýt na to sám. Ovšem vyvarujte se kontaktu s oním protějškem!!

4) "It's ok not to be ok"

Teď budu asi trochu v rozporu s bodem 1, ale je v pořádku cítit se mizerně. Večer tomu zkrátka nezabráníme, pokud tedy zrovna nejsme v práci na baru plném lidí a všichni po vás zase sakra něco chtějí! Ačkoliv vám každý bude říkat, že vám onen heartbreaker nestojí a vy to ze slušnosti odkýváte, přijdou momenty, kdy nás to přepadne. Budeme ležet v posteli, slzit, poslouchat společné oblíbené kapely, songy, při kterých jsme prožili hezké společné chvíle a budeme vzpomínat na dny, kdy všechno bylo v nejlepším pořádku. To je normální a kdybychom se pořád jen kontrolovali a drželi dál od projevu emocí, bylo by to asi i docela nezdravé. Jen tomu dejte volný průběh, vybrečte se, ono to chce zkrátka a dobře jenom čas.

5) Stop probdělým nocím!

Stane se to často. Budeme o tom všem tolik přemýšlet, že nebudeme moci usnout do pozdních nočních hodin. Vezměte si kus papíru, tužku a vypište se ze všeho. Sepište si vaše pocity, strachy a emoce. Dvacet minut psaní a budete spát jako miminko. Navíc se vám uleví.

Pro inspiraci si přečtěte něco o tom, jak se s velkým rozchodem vyrovnala například Katy Perry nebo Jennifer Aniston. Jsou to docela motivační příběhy, protože ani jedna se nenechala položit, ale naopak se zaměřily více na sebe a jen a jen jim to prospělo.