Cesta do pravěku aneb Jurský svět v akci

Jak jsem již zmínila, jsem na dovolené v Čechách, respektive momentálně sedím v letadle znuděná na výsost. Čas být trochu produktivní. Během návštěvy své rodné hroudy jsme s našima a bráchou navštívili kino. Řeknu vám, že občas mě celé kino dokáže pěkně rozladit. Jsou období, kdy byste šli snad na každý promítaný film, a jsou časy, kdy jste rádi, že vyberete jeden film, a to musíte přimhouřit obě oči. Jako třeba nyní. Netvrdím, že všechno vypadá katastrofálně, ale asi bych na Juraký svět nešla, kdyby se už promítalo něco jako Minoňové. Ale nakonec tedy tento remake, respektive volné pokračování Jurského parku zvítězilo. 

Rozhodně jsem nesršela velkým očekáváním, vždyť to není žádná novinka. Samozřejmě až na zpracování dinosaurů. Jednadvacáté století je přeci jen s počítačovou grafikou už jinde a tak jsem se těšila na propracované prehistorické ještěry. 

Jsem velmi lekavý typ a t-rex mě děsil v nočních můrách ještě v deseti letech, takže v kombinaci se správným filmovým načasováním jsem bráchovi úspěšně zhmoždila paži. Celá zápletka mě příjemně překvapila, protože se vlastně nejedná o remake, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale o volné pokračování, kdy se dvacet let po katastrofě v Jurském parku otevírá nový park – Jurský svět, kde si vědci dokoncenhrají s genetickou výbavou prehistorických gigantů a vytváří tak nové tvory. 

Co se týká hereckého obsazení, asi mluvím za všechny dámy, že představitel hlavní postavy – alfy(omlouvám se, v samém okouzlení jsem nepostřehla jeho jméno) je skutečně trefou do černého. A bod dávám i ostatním hercům.

Hudba mě nijak zvlášť nezaujala ani neodradila. Zkrátka starý dobrý průměr. Na druhou stranu, film se povedl, a tak doprovod nemusel dohánět, co ostatní tvůrci nezvládli. 

Celkový dojem bych vyjádřila jako nečekaně příjemné překvapení a kupodivu bych ráda Jurský Svět doporučila dál. 

Po stopách Karla IV. aneb jak bylo na Karlštejně

Jak jen začít. Nikdy jsem si nemyslela, že by mě až tak lákalo cestovatelské blogerství, ale poslední dobou si čím dál víc uvědomuji, že zážitky z cest a recenze je to, co mě na psaní asi nejvíce baví. A jak už to tak u lidí, co se pdstěhují za hranice rodného státu, bývá, i já cítím sentimentální potřebu vyrazit na místa, která mě doposud nikdy nelákala a to nejlépe při každé příležitosti, kdy se ukážu v čechách. 

Věřte nebo ne, je mi dvacet let, devatenáct z toho, jsem strávila zhruba hodinu od Prahy, a i tak jsem nikdy neviděla náš národní poklad, hrad Karlštejn. Až doposud. 

Myslím, že nejsem jediná, kdo na Karlštejn jako turistické centrum slyšel poměrně dost negativních kóentářů. Všude je to zbytečně předražené, klenoty jsou věčně věků zamčené kdesi v Praze a uvnitř samotného hradu najdeme tak maximálně čtyři holé stěny. 

Jsem skutečně velmi ráda, že po včerejším výletě mohu říci, že tento popis se již jedná o dávnou historii. 

Pro cestu na Karlštejn jsme si nemohli vybrat lepší den! Venku pražilo sluníčko – dobře, na mé skotské poměry možná až příliš, a ačkoliv byla sobota, ani jsme nemuseli kličkovat mezi velkým počtem turistů. 

O Karlštejně jako takovém se dobře ví, že je to oblíbeným cílem zahraničních turistů, a tak ještě před několika lety ceny obchůdků, restaurací a rychlého občerstvení dosahovaly pro průměrného čecha astronomických výšin. Naštěstí pro nás všechny se celý Karlštejn umoudřil a výlet pro celpu rodinu se dá naprosto v pohodě utáhnout aniž bychom museli oželit dovolenou. 

Prohlídka hradu má hned několik různých okruhů, my zvolili hned ten první, který nás zavedl do soukromých a reprezentačních prostorů Karla IV. Nemůžu říct, že by zde bylo tolik k vidění, ale je tomu tak proto, že kdysi dávno jistý rod nabídl financování opravy hradu, pokud si bude moci odvést nábytek z hradu. A tak sice nemáme moc vybavení, na druhou stranu, hrad stále stojí. 

Jediné, co mě, co se týká hradu, tak trochu zklamalo, je fakt, že bez povolení se nesmí fotit a korunovační klenoty zde ani nejsou – k tomuto systému mám miliony připomínek, protože u nás se klenoty vystavují jen jednou za, ačkoliv kdekoliv jinde v zahraničí s výstavou klenotů není žádný problém. 

Samotné město mě překvapilo a víceméně i okouzlilo snad více než samotný hrad. Stezku k oblíbenému turistickému cíly lemují desítky krámečků se suvenýry, které jsou skutečně levné, což, jak jsem již zmínila, je docela překvapení. Totéž mohu říci o restauracích, které se pravděpodobně díky velkému počtu zahraničňích turistů vytrénovaly na mezinárodní úroveň. 

My osobně zvolili pro menší občerstveni restauraci Svatá říše, kde jsme si dali kávu, domácí limču, nějaký ten lehký moučník a já zvolila grilovanou zeleninu. Ohledně kávy jsem skutečne hodně vybíravá, ale kam se hrabe celý Starbucks na ledovou kávu s domácí šlehačkou ze Svaté říše. 

Obsluha byla pohotová, příjemná, všechno bylo ihned připravené a po ochutnání palačinek s hruškami a jablky a smažených jahod mě mrzí, že v té době ještě nebyl čas oběda, protože jsem přesvědčena, že bychom si pochutnali daleko více než o několik hodin později kdesi v Berouně. 

Takže za mě mohu výlet na Karlštejn jen a jen doporučit. Cesta od parkoviště na hrad není daleko, takže to zvládnou v pohodě i rodiny s malými dětmi. Co se týká babiček a dědečků, Karlštejn je hrad a jako většina českých hradů, a byl kontruován tak, aby byl nedobytný a tak je stezka poměrně do strmého kopce. Na druhou stranu, zažila jsem v tomto ohledu i horší cesty. 

Jak se poprat s hmyzem

1) Zmerčíme zástupce členovců, který nemá nic lepšího na práci, než nás poctít svou návštěvou

2) Uděláme skromný odhad vzdálenosti, která nás dělí od sebe

3) Po usouzení, že ať už jsme od sebe jakkoliv daleko, dá se to pokládat za těsnou blízkost, s panickým křikem utíkáme z pokoje

4) S brekem zavoláme jednomu z rodičů

5) Nejméně deset minut zíráme v místnosti, která je nejdál o té, kterou okupuje hmyzí nepřítel, a snažíme se nabrat nějakou tu odvahu

6) Sebevědomě jdeme omrknout situaci s novinami případně plácačkou v ruce

7) V půlce cesty zjišťujeme, že zas až tak odvážní nejsme, a tak jen tak rozmrzele postáváme na prahu a nedůvěřivě sledujeme bod naší záště

8) S brekem voláme kamarádce

9) Utečeme zpátky do bezpečného stanoviště a promýšlíme strategický plán

10) V koupelně nacházíme lak na vlasy

11) Na kuráž si pustíme Eye of the Tiger a s nově načerpanou vnitřní silou v rytmu kráčíme do okupovaného pokoje držíc lak na vlasy v bojové pozici

12) Ze vzdálenosti tří metrů se pokoušíme zalakovat hmyzouna v marné naději, že k němu něco málo z onoho spreje dolétne

13) Opět utíkáme s panickým křikem, protože se to stále hýbá

14) Dvacet minut zíráme s hrůzou na bílou stěnu snažíc se vstřebat onen šok z bezprostřední blízkosti nepřítele

15) Opakujeme bod 11 a 12

16) Vzdáváme to a voláme kamaráda, aby hmyz zneškodnil