Původně jsem tedy chtěla článek napsat o práci, kterou nesnášíte, ale osobně mi to přišlo až příliš hanlivé a v životě se mi stalo jen jednou, že jsem byla v práci, kterou jsem opravdu z duše nenáviděla a myslím si, že s brzkou promocí se mi ještě taková příležitost k práci, kterou nesnáším, určitě naskytne.
Zaměstnání k životu patří, protože bez práce nejsou koláče respektive pěníze a bez peněz je to celé tak nějak na houby. Jasně, peníze nejsou všechno, ale jak se říká, je lepší brečet v novém Bentley než v polorozpadlém trabantu, co ani nenastartuje. Je samozřejmě nesmyl očekávat, že s prací a zaměstnáním budeme vždy 100% spokojeni a pokud máte takové ambice, nezbývá mi jen popřát vám mnoho zdaru, ale myslím, že práci, kterou budete vždycky naprosto zbožňovat asi nenajdete.
Pracovní spokojenost je podle mého založena na čtyřech aspektech bez ohledu na obor či pracovní zaměření. Jsou to peníze, čas, pracovní náplň a kolegové. Než jsem si našla první práci/brigádu, měla jsem za to, že každá slušná práce přinese hodně peněz za minimum času, bude mě naplňovat a navíc si najdu skvělé přátele mezi kolegy. Po několika letech ve světě dospělých musím bohužel konstatovat, že taková práce neexistuje. Každý aspekt je vždy na úkor toho druhého - pěníze přijdou s delší pracovní dobou a to i přes to, že máte smlouvu na úvazek, protože pokud máte to štěstí, že berete 90 tisíc měsíčně, musíte počítat s tím, že rozdíl mezi čtyřicetihodinovou smlouvou a stohodinovou realitou je dost podstatný rozdíl. Pokud najdete práci, která vám dá hodně peněz a sežere jen málo vašeho času, práce vás naplňovat nebude a pokud ano schytáte špatný kolektiv.
Jedním z hlavních kroků jakéhosi řešení v nesnesitelné pracovní situaci je uvědomit si, že nemůžete mít všechno a v žádném jiném zaměstnání to nebude stoprocentně ideální a i práce, kterou momentálně považujete za nejlepší práci na světě bude mít své stinné stránky.
Dalším krokem je uvědomit si, proč dannou práci děláte ve vztahu k vašim prioritám. Pokud jste student a sedíte za kasou, abyste měli na nájem, změna zaměstnání není tak velký problém, protože podobné peníze vám dají i jinde. Nicméně je třeba podotknout, pokud jste studující právník a nemůžete se dočkat, až se dostanete do oboru, mohu vás ujistit, že vás práce bude štvát ať už sedíte za kasou v Lidlu anebo v Bille. Já například pracuju jako shot girl. Ona práce mě tedy opravdu moc nenaplňuje a na životopise se tím asi moc chlubit nebudu (ve vztahu k výzkumu), ale na druhou stranu mi přináší hodně peněz za hodně krátkou dobu, což je ideální vůči škole, takže se budu muset povznést nad nějakým životním posláním a v práci zůstat, abych tu školu nějak dodělala. V jiném případě zase můžete být na vrcholu své kariéry, balanc mezi časem a prací je skvěle vyvážen, ale pokud vás kolegové deptají k neúnosné hranici šílenství, je třeba sednout si a ujasnit si, co je pro vás prioritní.
Je také velmi důležité identifikace problému. Řekněte si nahlas, proč přesně onu práci tak nenávidíte a zapřemýšlejte, jestli má tento problém řešení. Pokud ano, řešte jej. Se šéfem, s HR, s policií. Chcete víc peněz? Řekněte si o ně. Chcete víc volna? Řekněte si o něj. Pomlouvá vás někdo v práci? Vyříkejte si to s nimi (pokud možno dospěle). Spousta vrtochů, které nás nutí k výpovědi se dá snadno vyřešit, ale problémem naší generace je, že se bojíme konfliktů, a tak raději utečeme, než abychom vystoupili z komfortní zóny. Na druhou stranu jsou situace, kdy řešení prostě neexistuje a v tom případě je třeba zvážit výměnu zaměstnání.
Abych to tedy shrnula. Pointa tohoto článku je asi ta, že čas od času prostě budeme muset leccos překousnout a řešením není výpověď v momentě, kdy narazíme na první problém nebo nedostatek. Je třeba nějaká sebereflexe je třeba si přiznat, že čas od času děláme z komára velblouda a kolikrát máme trochu přehnané nároky. Pracovat se zkrátka musí, a i když to občas není zrovna med, je to běžná součást života, před kterou se neschováme.
Co vy a práce? Je nějaká práce anebo brigoška, ze které jste utekli s křikem? Někdy vám povyprávím o tom, jak jsem pracovala v prodejně nábytku a domácího vybavení, protože to byla hrůza hrůz (dokonce to bylo horší než týden v baru, kde mi nedali výplatu). No nic pac a pusu!
