Od začátků až po smutné konce

Ahoj všichni. Už jsem se delší dobu neozvala a tentokrát to není tím, že by nebyl čas nebo o čem psát. Ona totiž tak nějak už není moc chuť cokoliv psát. Vy, co mě znáte už od dob Bronxy víte, že mi takové to beauty typické blogování zas až tak nesedí a mám pocit, že jsem se celou dobu snažila zrealizovat něco, co vlastně ani sama nechci. Ne že bych neměla kosmetiku a líčení ráda, naopak. Nicméně, vždycky jsem chtěla psát o něčem, co za něco stojí.

Jsem teď tedy trochu na rozpacích. Abych byla upřímná, mám chuť s blogem seknout. Nadobro. Jak už jsem zmínila, běžná blogová a čtená témata mě až tak nebaví a nejdou mi psát a myslím, že na youtube najdete daleko kvalitnější recenze, než vám můžu poskytnout já. Vím, že spousta komentářů a čtenářů mi sem občas napíše, aby si trochu zviditelnili svůj blog doufajíc, že komentář oplatím. A to je naprosto ok, já to taky tak čas od času dělám. Nicméně poslední článek, který jsem napsala byl hodně o tom, co si myslím já a co chci předat světu. Žádné škrobené recenze, žádné rádoby znalecké poučky o tom, jak používat tu a tu podkladovou bázi. A kromě mé facebookové stránky věnované tomuto blogu, nikde jinde jsem odkaz nesdílela(abyste pochopili, kam tím mířím - ona má facebooková stránka má tak jednu odezvu za měsíc, takže to skutečně moc terno není). Žádné facebookové blogové skupiny, nic takového. A víte co? Odezva byla daleko větší, než u spousty článků o kosmetice, které jsem do té doby napsala. Také bylo vidět, že si čtenáři článek skutečně přečetli - ne takové to "hezký článek" a podobná spojení uživatelů "každý komentář oplácím".
Tak se tedy sama sebe ptám.. Neměla trochu přehodnotit téma blogu? Neměla bych se trochu vrátit ke stylu mého prvotního blogu www.bronxy.blog.cz ?

Zdá se to jako naprosto jednoduché řešení, ale opak je pravdou. V dnešních dobách, kdy panuje diktatura dobra  a svoboda slova už se moc nenosí, názorové články můžou nadělat spoustu patálií. Samozřejmě, že člověk musí počítat s nesouhlasem a kritikou, nicméně poslední tři roky se všechno tak nějak změnilo. Když jsem pět let zpátky napsala článek, který někomu nebyl po chuti, nebyl až takový problém. Dotyčný mi napsal, proč nesouhlasí, co si myslí on a žádná zlá krev zas až tolik netekla. Nicméně v posledním měsíci jsem se trochu opřela do "feministek" a vášnivých protestů o zákazu kouření. Dopadlo to tak, že musím komentáře schvalovat. To, co jsem si o sobě přečetla, mi zvedá žaludek ještě teď. Počínaje mým nízkým intelektem, přes Downův syndrom po urážky mých rodičů. Nechci ani vidět, co bych se dočetla, kdybych sem vypsala všechno, co si myslím o ekonocmických migrantech, Frau Merkel, Clintonové a pokrytectví liberalistů a levicových zastánců. Nebo nedej bože, abych odsouhlasila demokraticky zvoleného prezidenta Donalda Trumpa.
Jak mám chápat to, že mi lidé musí vyjadřovat podporu pro jistotu jen přes soukromé zprávy, protože se bojí, aby je také někdo ostře nenapadl?

Tak se tak sama sebe a možná i trochu vás všech ptám, má to vůbec cenu? Má smysl psát o tom, jak se na svět dívám já, když i facebook blokuje cokoliv, co se odklání o toho jediného správného názoru a pohledu na svět?("Velký bratr tě vidí!"). Možná bych měla psát anonymně. Možná bych pro jistotu neměla psát vůbec. Asi si to všechno budu muset nechat projít hlavou.

O zákazu kouření

Ahoj všem, co mě stále čas od času čtete.

Ačkoliv na české události nemám až tolik času, rozhodně mi neuniklo něco tak zásadního, jako zákaz kouření v hospodách, kavárnách, barech a tak podobně.

Halelůja! Konečně. Nic proti kuřákům, nicméně chodit na drink s tím, že po půl hodince na baru budu smrdět jako krabička cigaret mě skutečně nikdy moc nenadchla. Zvlášť od dob, kdy jsem dala českým krajům pápá a zamířila na západ, kde tento zákaz funguje už několik let. Samozřejmě problém to není. V Británii fungují takzvané "smoking areas", popřípadě si jde kuřák zapálit ven. Dokonce i samotní kuřáci s tím nemají žádné trable, protože případ načichlých bund se týká i jich. Věřte, že ani kuřáci nejsou tolik cítit, pokud si zapálí venku.
Proto mi někdo vysvětlete, proč se u nás onen zákaz bere jako buzerace? Případně na diskuzích jsem se dočetla i pojmů jako diktatura či otrokářství. Takže drazí kuřáci, pokud vám život v tom našem zaprášeném a špinavém prostředí nestačí a plíce si chcete kouřením ničit ještě víc, prosím, vaše volba. Nicméně uvědomte si, že pokud jdete do hospody a sdílíte prostor s ostatními, ne všichni jsou kuřáci a ne vždy je možnost nekuřáckých prostorů. Uvědomte si, že díky tomu spousta nekuřáků nemá na výběr, což je samozřejmě špatně. V hospodě se má pít, v restauraci jíst, v kavárnách pít kafe, kouřit si můžete venku(Jen tak pro případ, že by se tu někdo začal ospravedlňovat tím, že když mi ti kuřáci tak vadí, můžu jít ven). A nejde tu jen o zákazníky. Do dneška si pamatuji, jak jsem rok zpátky seděla v jedné Plzeňské hospůdce a barmanka, která sama kouří docela dost, nadávala, jak jí z toho kouře pálí oči. Takže buďte ohleduplní, nejste tu sami.

Z té příjemnější stránky, než tento zákaz začnete odsuzovat(ironie, že? Strašně chceme být jako západ, ale opatření, která na západě fungují naprosto v pořádku, jsou buzerace), počkejte si na to, jak to celé bude vypadat. Jako nekuřačka ve Velké Británii i já občas odskočím z klubu na nějakou tu kuřpauzu aniž bych musela mít cigaretu u pusy. Proč? Venkovní prostory pro kuřáky jsou naprosto skvělou záminkou pro nějakou tu sociální interakci.

Nicméně musím se pozastavit nad výroky našich politiků. Já jim za tento zákon moc děkuji za všechny nekuřáky v čechách, ačkoliv se bavím prohlášeními typu "Chráníme vaše zdraví". Toto moudro vypustil na sociální síť Bohuslav Sobotka. Škoda, že se politici občas nezamyslí, než ty ty své poskoky nechají něco napsat jejich jménem.
Nevím, jak se to stalo, ale z nějakého důvodu je kouření a rakovina plic největším strašákem. Rozhodně se kouření nezastávám, na druhou stranu, proč se nezakazují fast foody ve spojitosti s obezitou, infarkty, rakovinou střev? Proč se nezakazuje alkohol ve spojitosti s odumíráním jater? Ono by se toho našlo hodně, takže než všichni začneme dělat tytyty na kuřáky a jejich zdraví, zamysleme se, kolik coca-coly a podobných nápojů vypijeme každý týden, spočítejme, kolikrát jsme zhřešili v McDonaldu, kolikrát jsem si tu husu se zelím a knedlíky pořádně omastili, kolikrát jsme se zlili do němoty?

No nic, to je pro dnešek z mé strany vše. Příští názorový článek bude na antikoncepční pilulky, protože neznalost některých mých spoluobčanek je skutečně alarmující. 
A co na zákaz kouření říkáte vy? 

January Essentials │Bez čeho se v zimě neobejdu

Příjemná vonná svíčka. Mojí volbou je rozhodně Yankee Candle, protože takový výběr nemá žádná jiná firma, a také hlavně a především proto, že skutečně dlouho vydrží. Nicméně musím se přiznat, že kdyby je teď nevyprodávali jen za poloviční cenu(11.5£). Nicméně je leden, máme po Vánocích a ten nádherný nádech cukroví a vánočního stromečku je pryč. Proto nám k tomu návratu do reality pomůže jiná příjemná vůně. 

Dalším takovým kouskem, který mi pomáhá přežít celý tenhle šílený měsíc, je tahle ohřívací láhev na horkou vodu, nebo jak jsem se právě dozvěděla, termofor. Je sice pravda, že jsem jí koupila přítelovi k Vánocům, nicméně už chápu, proč po ní tak strašně moc toužil. Mrzne a to po celé Evropě. A pokud žijete ve Skotsku, kde nějaké zateplování budov nikdo nezná, mrznete i doma. Takže hřejivá láhev je naprosto skvělým kamarádem do nepohody, protože hřeje i pět hodin, což je docela slušné. Navíc holky, skvěle pomáhá při PMS.

Čaj! A nejlépe s medem. Myslím, že jsem nikdy v životě nevypila tolik čaje, jako právě tento měsíc, protože mě ničí šílená rýma, které se tu nemůžu vůbec zbavit - vysloveně si jako silný introvert užívám smrkání uprostřed přednášky, kdy se pokaždé všichni leknou a otočí přímo na mě. 

Jelení lůj na popraskané rty. Respektive proti popraskaným rtů. Doma jich mám snad sto a pokaždé si koupím nový, protože jej obvykle nechám doma nebo případně v jiné kabelce. Nicméně mými nejoblíbenějšími je právě toto melounové Labello nebo cokoliv od Nivey. Popřípadě se mi moc líbil zázračný kelímek a to jak originál, tak i ve formě jeleního loje. Bohužel ve Skotsku nemám k Oriflame moc přístup, ale musím toto moudro předat dále. 

Když už jsme u těch popraskaných rtů, samozřejmě musím zmínit i krém na ruce. Nejsem vybíravá, ale musím uznat, že krém na ruce od Just na doporučení mé mamky je rozhodně mým jasným favoritem. Ale když není, nedá se nic dělat. Asi jste si všimli, že na obrázku nemám krém na ruce, ale body lotion od Katy Perry. Je to proto, že mé krémy na ruce jsou celé odřené, protože je tahám všude sebou a rozhodně tedy nevypadají zrovna výstavně. Nicméně krémy na ruce jsou základ každé tuhé zimy. 

Jako předposlední tu mám jeden z mých nejnovějších výprodejových úlovků - termosku. Ačkoliv naše škola má nejmodernější knihovnu v celé Británii, která je tak hypermoderní, že tam máme unisex záchody, nicméně něco jako rychlovarné konvice nebo mikrovlnky nám jaksi po campuse chybí(dobře, nebudu to přehánět, medici mají jednu mikrovlnku na celou budovu). A tak se něco, jako termoska na horkou kávu hodí. Protože nekradu, abych si každý den kupovala Starbucks, protože ta břečka za 2.5£ se v naší školní kavárně skutečně nedá pít. A jak jsem už zmínila, s mojí rýmou se musí čajíčkovat. 

A na závěr tu mám ponožky od firmy Nejlepší babička na světě! Protože největší zima je od nohou, jak říká mamka, teplé ponožky jsou základ. A není nad ty s láskou pletené od babiček, že? Navíc ta barva je prďácká! 

A jaké jsou vaše nezbytnosti pro tento měsíc? 

Trendy, kterých se v roce 2017 musíme zbavit

Dnešní článek bude trochu rozlučkou s rokem 2016 a pozitivním krokem do roku 2017. Určitě jste zaznamenali spoustu trendů loňského roku a stejně jako já si říkáte, prosím dost. Pojďme si je společně zrekapitulovat a současně dejme těmto šílenostem pápá. 

1) Czenglish Memes

... a celkovému užívání Czenglish. Kdekoliv. Kdykoliv. Je to ohavné prznění obou jazyků. Možná že si někteří jedinci připadají hrozně cool, když napíšou něco ve smysli "When jdeš do library", ale ve skutečnosti to vypadá, jako když neumí pořádně česky, a tak tato slova nahrazují těmi deseti slovíčky, co si náhodou zapamatovali z hodin angličtiny. Czenglish z tebe nedělá osobnost a už vůbec to neukazuje, že umíš anglicky. Naopak. 

2) Pumpičky na rty

Na přelomu 2015/2016 se objevil jistý trend inspirovaný Kylie Jenner. Nafouklé rty. Za prvé nechápu, proč je za tímto trendem zrovna osoba, která ještě před třemi lety neměla rty vůbec žádné. Nicméně co už vůbec nechápu, je, jak se někomu můžou líbit doslova a do písmene nateklé rty, jak kdyby vám někdo vyrazil pěsťovkou zuby. Takže, jak je vlastně možné, že se tyhle pumpičky tak hrozně zpopularizovaly? Kde je přirozená krása? 

3) Války mezi youtubery

Nevím, kdo jste. Nevím, co chcete. Nevím, proč mi vaše přihlouplé a drama-plné tweety létají na zdi, i když vás vůbec nenásleduji. Nejsem v našem youtube světě vůbec zběhlá. Nicméně i tak mi bohužel neunikla dramata ohledně nahých fotek youtuberek. A že toho bylo požehnaně. Nicméně nikoho to nezajímá. Nejste zajímaví. Nejste dokonce ani důležití. Proto si tyhle puberťácké nesmysly odpusťte a řešte si je sami mezi sebou. Děkuji. 

4) Feministky

Teď se zaměřím na něco, co mi leží v žaludku už poměrně dlouhou dobu. Feministky. Jsem holka a nestydím se za to. Nicméně občas mě výroky některých mých spoluobčanek skutečně nutí trochu se zastydět za to, že mám vagínu. 

Žijeme v západním světě v 21.století. Ženy tu mají stejná práva jako muži. Pokud budu chtít být zednice, můžu. Pokud budu chtít být jaderná fyzička, můžu. Nicméně pořád tu panuje takový trend, který je poslední dobou poměrně na vzestupu. A tím jsou feministky a jejich kvóty. Některé mé spoluobčanky mají totiž pocit, že rovnoprávnost je málo, a tak se kvůli nim vymyslela taková kravina, jako právě zmíněné kvóty. Kvóty na to, kolik minimálně žen musí zastávat tu a tu funkci. Což vede k tomu, kdy se na pohovor dostane daleko kvalifikovanější a pro pozici vhodnější chlap, nicméně přednost dostane nezkušená ženská, protože se musí naplnit kvóty. A tím se snižuje celá úroveň postavení. Myslím, že každý normálně uvažující člověk mi dá za pravdu, když řeknu, že by se všechny feministky měly zaměřit na boje za rovnoprávnost žen v muslimských zemích a jim podobné, kde má žena nižší hodnotu než kus housky. 

5) Diety

Jasně, že všichni rádi vypadáme dobře. A jasně, že budeme zkoušet veškeré způsoby, které nám dopomohou k těm hollywoodským křivkám. Nicméně jsou ti přeci jen jisté meze. Poslední dobou se rozmohla bezlepková dieta v kruzích lidí, kteří netrpí žádnou formou celiakie. Naopak, lepek jim vůbec ale vůbec nevadí. Takže kam se dostaneme? K tomu, že lidi idiotsky vyhazují peníze za už tak dost předražené bezlepkové výrobky, což poměrně komplikuje situaci pro ty z nás, kteří lepek skutečně nesnesou. Protože pokud je něčeho málo a je o to zájem, cena se vyhoupne výš. A věřte, že to je to poslední co celiaci potřebují. Vy dietáří s tím můžete kdykoliv seknout. Celiací nemají na výběr.

6) Man bun

Není to sexy. Ne, fakt není. Když se podívám na fotky, co kolují na twitteru oslavující chlapy, co mají man bun.. modelové na nich by vypadali dobře i plešatí. To je tím vymakaným tělem. Ne tím debilním chocholem na hlavě. Je to předsudek, ale i tak pokaždé, když narazím na kluka s man bun, automaticky si ho zařadím do kategorie "vymatlanec".

7) Konturování

Všechny milovnice make-pu rády konturují, o tom žádná. Já sama na konturování nedám dopustit. Nicméně, všechno má své meze. Konturujeme obličej a tím to hasne. Konturování poprsí, ramen, břicha a já nevím čeho všeho je tak kilometr za hranicemi toho, co se dá snést. Už tak je šok, když si odlíčíte svůj namalovaný obličej. Představte si, že si půjdete zaplavat. No prostě katasrofa. Já chápu, že ono vás to udělá vypracovanější, nicméně kdyby holka strávila ten čas na konturování leh-sedama, svaly si dokreslovat nemusí. 

8) 50 coats of... 

Nevím, jestli se to píše přesně, jak jsem nadepsala, nicméně všichni asi tušíme o co jde. Spousta youtuberek natočila video, kde si na sebe nandavá jisté typy make-upu. Třeba řasenky. A to hned v padesáti či více vrstvách. Proč?! Není to legrační, není to zajímavé, není to přínosné. Jen ztráta času a posléze i peněz. 

Tak tímto se s rokem 2016 definitivně loučím a doufám, že se s těmito hrůzami už letos setkávat nebudeme. Ale ono žádný strach. Lidé jsou pitomí a určitě se vytasí s něčím novým, stejně brilantním jako výše zmíněné trendy. A já budu mít zase za rok o čem psát. 

Moje pohádkové trable

Ahoj.

Asi dostanu přes čuňu, ale jak jinak začít. Je druhého ledna, čas návratů do školy a konec dovolených. Nebojte, i mě to čeká. Každopádně takové to kouzelné období vánoček, cukroví a voňavých svíček se skořicí je zase za námi a my se postupně vracíme do reality.

Nejsem typ, co by se potřeboval vykecávat na téma Vánoce. Už proto, že dokud je to téma aktuální, raději si je užívám než abych o nich psala.

Pro každého jsou Vánoce trochu jiné. Někdo se cpe od rána až do večera(třeba já), jiný celé svátky odpočívá a odmítá jakoukoliv zodpovědnost za svůj život(třeba já) a někdo sedí celý den zachumlaný do deky a kouká na pohádky(třeba já). A právě dneska si společně trochu popovídáme o pohádkách.

Já a pohádky

Na pohádkách jsem vyrostla. Mojí imaginární kamarádkou byla popelka se kterou jsme společně bojovaly proti zlounům jako je Dorota Máchalová a nakonec nás zachránil můj vysněný princ Jaroslav(kterého mimochodem naši popsali jako místní pomrdčí, když jsme koukali na Třetího prince, což celou tu idylku docela kazí). Pohádky byly moje i když jsem trochu vyrostla. Hlavně proto, že jsem se začala trochu starat o to, co nosím na sobě. A šaty princezny Lady z Princezna se zlatou hvězdou na čele jsou pořád na vrcholu princeznovského oděvního umu.

Není to ale jen o tom pozlátku. Pohádky nás učí hodnotám. Dobro vítězí nad zlem. Když jsi umouněná od popela, jednou se vyšlechtíš a budeš krásná, na ošklivky čeká krásný princ. Pohádky mě tedy naučily vysokým nárokům. Především, co se partnera týká.

Když jsem byla mladší, řekněme čtrnáct, patnáct let, nebyla jsem zrovna královna krásy. Nebyla jsem ani princezna krásy nebo dvorní dáma krásy. Byla jsem spíš takový ten myší kožíšek, se kterým nikdo nechtěl nic moc mít. Ale mé očekávání a nároky se rovnaly nárokům Queen B. A je to jen a jen díky pohádkám, které mě naučily, že všechno stejně dobře skončí. A já je za to nenáviděla.

Věděla jsem, že bych měla slevit z nároků, že žádný princ jako z popelky stejně neexistuje. Nicméně ono to nešlo. Po té dekádě vštěpování do hlavy, že na vzhledu stejně vůbec ale vůbec nesejde, jsem tvrdě narazila. Protože ono na něm sejde a pokud někdo tvrdí opak, lže.

Takže jsem se zlobila. A na pohádky pár let vůbec pro jistotu nekoukala, protože jsem naivně věřila, že mi to pomůže přehodnotit veškeré mé dosavadní názory. Ono to tak vypadalo, protože jsem začala randit. Jenže ono to ani nebylo tolik tím, že jsem přestala věřit na pohádky jako tím, že jsem objevila kartáč na vlasy, parfém a nějaký ten make up. A hlavně diety. Každopádně ono to randění stejně tak slavné nebylo.

V současnosti vím, že ono to nikdy moc nedopadlo, protože jsem slevila z nároků a to asi není řešení, protože pokud chcete to nejlepší, nízké nároky vám k tomu nedopomůžou. Naopak. Uvědomila jsem si, že pohádky měly přeci jenom pravdu. Pochopila jsem, že nemůžu čekat přímo prince Harryho, nicméně randěním s dřevorubcem Ondrou místo kovářem Mikešem své štěstí skutečně nenajdu. A tak jsem usoudila, že čekat zavřená ve věži na to, než mě někdo zachrání sice nemá smysl, ale slevování z nároků také není řešení.

Když se teď tak dívám zpátky, je dobře, že mě vychovaly pohádky, protože jsem našla svého prince. Trvalo to dlouho, prošla jsem svět křížem krážem(tedy spíše Evropu), ale nakonec se přeci jen objevil. A možná to není princ, ale rozhodně se s ním cítím jako princezna. A teď když o tom zpětně tak přemýšlím, kdybych měla nízké nároky nevybudované každodenním sledováním pohádek, možná bychom se nikdy nepotkali a já skončila na krku někomu nekompatabilnímu s mou osobností. Takže pohádkám zdar!

PS: Přeji vám to nejkrásnější do Nového roku :)