Zdravím. Dnešní článek asi nebude všem po chuti, nicméně rozhodla jsem se sepsat pár věcí, které mě jako čtenáře odrazují na stopadesát procent a v momentě, kdy na ně na nějakém blogu narazím, je to pro mě game over. Jsem si jistá, že více jak polovinu z toho dělám jako blogger také, nicméně mě nedostatek čtenářů až tak netrápí vzhledem k tomu, že píšu spíše proto, abych si udržela češtinu na použitelné úrovni.
Je mi jasné, že většině z vás prolétne hlavou, že já nemám co mluvit, a že blogování nerozumím, což je asi pravda. Nicméně, kdo je tu expert a ve finále já jsem čtenář, tudíž audience a myslím, že nebudu jediná, kdo se nechá těmito detaily snadno odradit.

(Tak nějak nevím, co k tomu za obrázky, tak přidávám několik Harry Potter vtípků, na které jsem nedávno narazila.) 




1) Gramatika
Opakuji to stále dokola. Vadí mi, když někdo píše aniž by se mohl reprezentovat alespoň náznakem znalosti gramatiky. A nemluvím o překlepech nebo o náhodných chybách popřípadě o takových těch chytácích českého jazyka typu malá velká písmena. Překlep udělá každý, jednou za čas se splete každý, ale pokud máte v každé větě tři do očí bijící chyby, konec.
Všimla jsem si, že především mladší blogerky(samozřejmě to není pravidlem) namítají, že nejde o gramatiku, že nejsou ve škole u slohového cvičení a diktátu, ale že jde o obsah. O obsah sice jde především, ale musíte jej umět prezentovat. Ona škola není tak úplně k ničemu.

2) Cizí jazyky
Já jsem ta poslední, kdo kritizuje snahu o procvičování cizích jazyků, ale co se týká blogu, jsou tu pravidla. Pokud neumíte anglicky, neobtežujte se psát na blog anglicky. Všichni víme, že pokud vycestujeme za hranice, o nějakou gramatiku v mluveném projevu nejde, zvlášť co se angličtiny týká. Nicméně je rozdíl mezi psaným a mluveným projevem. Jen si představte, jak na vás působí český článek se špatnou gramatiku, přeházeným slovosledem a tak podobně... Buď ho ani nedočtete a v lepším případě blog zavřete anebo jej ještě před tím zkritizujete. Přesně takhle se cítí rodilý mluvčí. A věřte, že to cizinci ani nečtou, pokud vidí neohrabaná slovní spojení nebo věty jako vystřižené z knížek pro čtyřletá děcka.



3) 'Co je v mém iPhonu'
A články podobného typu. Neberte si to zle, ale nikoho nezajímá, že máte v telefonu Candy crush, instagram a snapchat, protože každý má tyhle aplikace v telefonu. Pokud se rozhodnete sepsat podobný článek, ujistěte se, že máte v zásobě něco originálnějšího než facebook, protože kdo chce číst o facebooku, když všichni víme, jak to funguje a k čemu to slouží? Dokonce mi ani nevadí sponzorované články, protože většinou jde o malé neznáme společnosti, které snaží prorazit, což znamená, že je nikdo nezná. Pořád lepší, než dělat článek o tom, jak boží jsou filtery na snapchatu.

4) Kosmetické recenze
Opět kapitola sama pro sebe, Osobně mám kosmetické recenze ráda, ale opět není kosmetická recenze jako kosmetická recenze. Seznam recenzí, které ze zásady nečtu:

a) Cokoliv od Essence, Miss Sporty a podobných značek. Proč? Protože odpad zkrátka nepoužívám a nemyslím si, že by mě mohlo na těchto značkách cokoliv příjemně překvapit. Cena vůbec neodpovídá kvalitě, protože za to, co vám tyhle pseudoznačky provedou s pletí, by měli platit oni nám. Navíc tyto recenze jsou pořád stejné. Dobrá cena, ale přípravek nedrží, nebarví a tak dále. A všichni to ví.

b) Recenze na známé produkty. Kdybych měla dostat libru za každou recenzi o suchém šamponu Batiste, byla bych dost za vodou. Samozřejmě, že kdysi dávno to také byla novinka, takže recenze byly na místě, ale drtivá většina vám článek s recenzí na Batiste otevře a okomentuje jen proto, že chce zpětnou reakci a váš článek si ani nepřečte. Ani nemusí, protože přesně ví, co v článku asi tak bude. Mimochodem Batiste není zdaleka jediný známý produkt, zmíním navíc třeba balzám na rty Eos, laky na nehty od Rimmelu a podobných značek, které jsou v prodeji už asi 10 let, sprcháče od Rexony a tak dále. Otřepané produkty jsou super pro články typu New in nebo porovnávání jednoho produktu od několika značek, ale pro samostatný článek je to zbytečené, protože to nikdo číst nebude. Recenze si nechte pro novinky a zajímavé kousky.

c) Zaplacené recenze. Nebo chcete-li recenze ve spolupráci. Vím, že jsou blogeři, kteří se nenechají ovlivnit a skutečně napíšou, co si o produktu myslí, ale spousta blogerek vychválí produkt do nebes jen aby neztratila další potencionální zájemce o spolupráci a tím pádem produkty zdarma. Jenže čtenáři to poznají a pak je vaše důvěryhodnost naprosto v háji a věřte, že není nic horšího, než při psaní ztratit důvěryhodnost.



5) Kecy v kleci
'Don't judge', ''YOLO', 'Fuck everything'. Když to tedy bereme anglicky, já vám na to anglicky odpovím. SHUT THE FUCK UP! Nic mi nepije krev víc, než články s podobnými názvy. V drtivé většině mají anglicky psaný titulek a jsou plné hlubokých pubertálních filozofických mouder o životě - obvykle jako následek hádky s rodiči, protože ti odmítli zacálovat nový iPhone. Každý bloger čas od času sepíše nějaký ten článek plný filozofování, ale všichni cítíme ten rozdíl v takové té mentální vyspělosti - a tím rozhodně neříkám, že se řadím do té vyspělejší kategorie. Jen podotýkám, že s úvahami o životě by člověk měl počkat až bude mít alespoň nějakou tu zkušenost s běžným životem - kam se život s rodiči na jejich finanční podpoře s jedinou povinností, kterou je chození do školy, úplně neřadí.

6) Kam se chci podívat

Londýn, New York, Paříž, Los Angeles. Mám hrozně ráda články o cestování, ale v momentě, kdy otevřu článek s touto tématikou a vidím top 5 míst, kam se bloger chce podívat, jako jsou již výše zmíněná města, okamžítě vypínám. Jasně, že všichni bychom se tam rádi podívali, ale psát o tom na blog? Na světě je spousta míst, která jsou ještě hezčí, než nějaká Paříž, ale bohužel neplní každý druhý účet na tumblr a we heart it, takže hned ztrácí kouzlo. Teď to asi vyznělo špatně, rozhodně piště na blog co hrdlo ráčí, jen podotýkám, že s New Yorkem nikomu dech nevyrazíte a ve finále to ani moc lidí číst nebude.


7) Vulgarismy
Řekla bych, že mě nic neodrazuje víc, než článek plný sprostých slov a nadávek. Naštěstí jich tolik není, a tak se nemusím tolik rozčilovat. Nicméně, pár blogerů si stále myslí, že je to cool. Není. Samozřejmě, že občas takové to 'prdel' sedí jako nota na buben a jsem ochotna to tolerovat, pokud kontext opravdu sedí. Nicméně je to opět vyjjímka potvrzující pravidlo.

Doufám, že jsem nikoho neurazila. Mým cílem je pomoci ostatním blogerům, takže doufám, že článek splní účel. V. xx
Abych byla upřímná, tento článek jsem sepsala už hodně dávno a úplně jsem na něj zapomněla. S učením se ke zkouškám jsem na něj narazila úplnou náhodou a rozhodla se jej zveřejnit. Všechny zmíněné situace jsou založeny na skutečných událostech a lidech. A protože lidská blbost je nekonečná, můžete očekávat více článků podobného typu. 

Existují nepsaná pravidla, která vymezují vztah mezi barmanem a zákazníkem. Je slušností je dodržovat. Bohužel spousta lidí si neuvědomuje, jakou má barman nad vámi moc a tak se chová jak skupina bezpáteřních bídáků. Pokud se rozhodujete, jestli se přidáte k těm, co je radost obsluhovat nebo těm, co si koledují o roztříštěnou lahev vodky o jejich tupé hlavy, v několika krocích vám sepíšu nejsnadnější cestu k tomu, jak si nechat naplivat do drinku. 



1) Dožaduj se o alkoholický nápoj po zavíračce. 
Ne! Je mi jedno, že znáš jméno manažera, půlka Aberdeenu zná alespoň jednoho z našich manažerů. Existuje striktní zákon a já nemíním porušovat licenci pro nějakého zpitého blbečka.

2) Řekni si vodku s colou a pak si stěžuj, že jsi to chtěl bez ledu.
Máš sakra pusu! Když nechceš led, tak to řekni společně s objednávkou.

3) Objednej si pět nejnáročnějsích koktejlů, tři pinty budweisera, sedm vodek s džusem a až bude všechno hotové, nezapomeň si říct o Guinesse nebo Caledonii Best(piva, které se čepují nadvakrát, protože se musí nechat ustát. Zabere to zbytečně moc času a v mnoha případech to nemůžete ošidit, protože to pak moc pění. Proto barmana nic nenaštve víc, když udělá velkou objednávku, při které mezitím mohl Guiness pěkně ustát, ale zákazník si vzpomene až při placení).

4) Objednej si oět nejnáročnějších koktejlů, tři pinty budweisera, sedm vodek s džusem a nenech ani penny(nebo chcete-li korunu) na dýšku.

5) Opij se jak doga a pak si volej supervizora, protože jsem ti odmítla dát své telefonní číslo.

6) Dělej nevhodné opilecké sexuální vtipy, co ani nejsou vtipné. 
Jo kámo, fakt jsem si to teď rozmyslela a to číslo ti tedy dám. Ne!

7) Pracuj v kanceláři, ale poučuj mě o tom, jak bych měla míchat koktejl
Protože tvé rady budou hodnotné, když ani nerozeznáš gin od vodky.

(Nemám jinou fotku, která by se k článku hodila, tak se můžete "pokochat" mojí novou rťenkou od značky MAC. Proč?!)


8) „Můžu dostat drink?“ „Kolik stojí drink?“ „Pivo!“ – Protože v celém baru nabízíme jen vodku s colou a nic jiného, je v pořádku úplná nekonkrétnost. Samozřejmě, pivo, máme jen točeného tennense a ty lahve v ledničce jsou jen na ozdobu, abychom nevypadali tak prázdně. 

9) Dej tips v drobných. 
Tím nemyslím třepa 50p nebo libru. Tím myslím 20p v 1p mincích. Promiň, tak špatná ta minimální mzda zase není. Nič si svou vlastní peněženku.

10) Chtěj koktejl v baru, kde koktejly nemíchají. 
Jo, tomu říkám dobrý nápad. Vidíš někde kolem koktejl menu? Nebo jiná alternativa, chtěj pintu pica v klubu bez pípy. 

11) Šahej na mě.
Pokud ti sama nenastavím ruku na high five, preferuji, když mě zákazníci neošmatlávají. 

12) „Ta vodka s energy není dost silná!“ 
Tak si kup sakra dvojitou, ty alkoholiku!

13) Začni na mě chrlit objednávku, když obsluhuji někoho jiného. 

14) Hulákej na mě přes celý bar. 
Protože já v baru plném čekajících lidí všeho nechám a pořítím se za nějakým ožralou, co si náhodou zjistil moje jméno a tváří se jak můj nejlepší kamarád.

15) Po dvou minutách čekání fňukej, že už čekáš hrozně dlouho
Kámo, jsi v koktejl baru, koktejly musí být namíchané poctivě, takže i zkušený barman nebude s objednávkou hotov za půl minuty. A jsou tu lidi, co čekají delší dobu a slzičky utírat nepotřebují.

16) Hulákej na mě, že se nemůžeš připojit na wifi v momentě, kdy je bar narvaný k prasknutí a zrovna někoho obsluhuji. Vypadám snad jako IT technik? 

Máte sracǐ v restauraci nebo v hospodě také nějaké zkušenosti? Podělte se o své zážitky:)
 Ahoj všichni. Opět jsem měla delší odmlku, ale to víte, zkouškové je zkouškové a po dostatečně dlouhé prokrastinaci je na čase něco dělat. Nicméně je to za mnou a já mám pro letošní léto volno(DOUFÁM!). 

Dneska jsem si pro vás přichystala článkek z rubriky cestování, protože jsem se hned po zkoukách vydala na menší výlet do Severního Irska a ačkoliv jsem měla jen prodloužený víkend, myslím, že jsem toho zvládla docela dost. 
Hned pro začátek musím zmínit, že jsem do Severního Irska nevycestovala jen tak díky mé cestovatelské duši, to rozhodně ne. Přítel mě pozval domů, abych se s ním zůčastnila motorkářského závodu a také abych poznala jeho rodinu(nebo respektive, aby oni poznali mě:D). A asi si dokážete představi, jak jsem se cítila – na mrtvici. Proto jsem se rozhodla sepsat tento článek trochu zábavnější formou. 



Je pátek, hodina po poledni. Já právě procházím malým letištěm v Belfastu a v duchu napomínám svůj zažívací systém, aby se uklidnil. Už jen pár minut a je to tady. Na parkovišti na mě čeká přítel a jeho maminka, na kterou míním udělat dojem. V mezičase whatsappuji mojí mamce, která si ze mě utahuje a žádá selfie mého outfitu – no tak jsem pro jednou odhodila dojem, že bydlím na ulici a trochu se vyfikla. A možná jsem to i přehnala, protože jsem na sobě perly měla jen jednou a to když jsem se účastnila party ve stylu dvacátých let. Nicméně mám pocit, že ani mé nastrojení nezachrání fakt, že jsem spala jen tři hodiny, protože jsem byla v práci do brzkých ranních hodin. 

Čekej u Tayto stánku.

Dobře, hledám stánek Tayto – moment, co je to Tayto? Zmateně se vypotácím na parkoviště přímo před letištěm a nějakým omylem se ocitunu přímo u Tayto stánku. Vzápětí mi dochází, že Tayto je značka brambůrků(a jak se později dovídám, je k dostání jen v Severním Irsku a hravě stčí do kapsy i slavné Pringles). A čekám. A mám lehký infarkt. 





Už se to blíží. Respektive, už to nastalo, protože na mě přítel mává zhruba pět metrů ode mě. Zhluboka se nadechnu a vyražím jeho směrem. Dávám mu pusu na uvítanou a nechám si otevřít dveře od auta, kde už netrpělivě vyhlíží jeho maminka. Usmívá se od ucha k uchu a mluví na mě pomalu. Místním by asi mohlo připadat, že musím být retardovaná, ale vězte, že irský akcent není žádná legrace, a tak jsem vděčná, za její pomoc. 




Cestu z Belfastu do maličké vesničky na hranicích s Irskou republikou, Aughnacloy, přežívám ve zdraví. Dokonce bych si i troufla říci, že vše jde jako po másle, a ani mi tolik nevadí, že Aaron vybíhá do obchodu a nechává mě s jeho mamkou v autě samotnou. 





Po cestě je mi mimo jiné vysvětleno, jak to tedy v celém Severním Irsku je s protestanty a katolíky a jde mi z toho všeho hlava kolem, protože policejní stanice, kterou míjíme není policejní stanice nýbrž armádní bunkr. Asi to není žádná legrace. 



Přijíždíme na místo. Krásný domek uprostřed nádherné přírody mi vyráží dech a začínám pochybovat, jestli bych přítele vůbec měla zvát do čech do našeho leč krásného však maličkého dva plus jedna. A celý stres začíná na novo.  Tatínek. 
Už od představování pochybuji o své angličtině a to i po dvou letech studia v Británii. 



Po krátké procházce po okolí se chystáme k večeři, a já pořád Aaronovo tatínkovi nerozumím, takže úsměv a mávat hoší! 
Objevuji další poklad Severního Irska v podobě džusu s názvem Sukie. 




Po večeři bereme auto a vyrážíme na další menší výlet, tentokrát do Armagh(Mimochodem zkoušíte si to vyslovovat?), což je menší město, zhruba dvacet minut od Aughnacloy. Přítel mi ukazuje jeho školu a já se sama sebe ptám, jestli jsou školy tak ošklivé skutečně jen u nás a v Rusku. 



K večeru usedáme společně s Aaronovo rodičema k televizi a řeknu vám jedno. Je mi jednadvacet a pořád je mi tak nějak divně sledovat postelovou scénu společně s rodiči. Nicméně stokrát horší je dostat se do stejné situace s přítelovo rodičema. Ještěže je tma a nikdo nevidí, že jsem rudá jako rajče, protože přítel tak nějak záhadně zmizel ještě před onou scénou. Zajímalo by mě, jestli jsem jediná, komu tohle není příjemné. 



Ráno vstáváme už v půl sedmé, je na čase vyrazit do prosluněného Portrushe na severním pobřeží. Na motorce. Ano, já už po druhé byla na motorce. A vězte, že to není žádná psina, pokud jste tak trochu strašpytel tak jako já. Nicméně jedu sledovat motorkářský závod North West 200, a tak se nedá nic jiného dělat. 



Závod stíháme jen tak tak. Je nádherné počasí, a tak se ani tolik nebojíme, že na tribuně zmrzneme. Jen tak mimochodem poznávám i přítelovo bráchu, a jejich podoba mě až zaráží. Já tedy jako můj brácha nevypadám. 



Závody probíhají v poklidu, dokonce si to i užívám, ačkoliv motorky nejsou mým šálkem kávy. Navíc se dozvídám, že závodí i dva češi, které sice nikdo nezná, ale já jim fandím. 
Bohužel po čtvrtém závodě byla celá akce ukončena, protože jeden ze závodníků se při havárii zabil, což mě dostává do kolen, protože onomu závodníkovi bylo jen dvacet, tudíž méně než mně. 



Celí rozlámaní a unavení a smutní se odebíráme do zamluveného bytu v Portrushi načež mi přítel říká, že by chtěl na motorce závodit. Ačkoliv nemám ve zvyku hatit něčí sny, zvlášť ne Aaronovo, z úst se mi dere razatní NE! Ne poté co jsem viděla, jak se někdo zabil přímo na závodišti. 



K večeru usedáme k televizi a sledujeme Eurovizi. Připadá mi trapné, že neznám českého zástupce, a tak rychle googlím, abych zapadla do konverzace. 
Začíná mi být s přítelovo rodinou pohodlně, zvlášť poté, co se všichni pronesou několik rasistických vtipů ohledně Australských zástupců v Eurovizi. 
Usínám, jakoby mě do vody hodil. 



V neděli ráno už mám trochu více energie, a tak se těším na procházku po městě. Vyrážím jen já s přítelem, protože potřebuji sehnat nějaký ten suvenýr. A proto končíme v dětském kasínu, kde trávíme minimálně hodinu. 
Později se napojujeme na přítelovo rodinu, která se rozhodla projít po pláži. Není sice tak slunečno jako den před tím, nicméně je to příjemné. A hlavně žádní racci! – Tahle poznámka se bude asi těžko vysvětlovat někomu, koho denně nebudí ve čtyři ráno rackování nebo se minimálně jednou do týdne nesetkává s racčími nálety. 



K večeru jsme opět nějací vyčerpaní, nicméně Aaronovo mamka nás nabádá, abychom vzali auto a vyjeli na výlet, což nakonec učiníme. Ani jednomu z nás se však moc nechce. 




Po cestě na Obrův chodník(Giant`s causeway) narážíme na zříceni hradu a v rámci rychloturismu vystupujeme z auta, cvakáme pár fotek, dvě tři selfie a za dvě minutky jsme zpátky na cestě. Na místě jsme těsně před západem slunce, takže je nad míru jasné, že nás čeká romantická procházka. Oba jsme rázem vděční, že nás přítelovo mamka vyslala na výlet. 



Večer opět usedáme k televizi, tentokrát slavíme královniny narozeniny. Je poněkud osvěžující sedět ve společnosti britů, kteří slepě nenávidí celou královskou rodinu, protože Statečné srdce(Ano, dobírám si vás, Skotové). 
Opět usínám jako miminko, ačkoliv se mi moc nechce, protože hned ráno letím zase zpátky do hnusného, šedého a depresivního Aberdeenu, kde neustále prší. 



A tak nadešel den odjezdu. Mrzí mi, že to tak rychle uteklo ačkoliv jsem to vůbec nečekala. To víte, to setkávání s rodiči. A tak jsem v pravé poledne v Belfastu připravena k odletu doufajíc, že se brzy podívám zpátky.


Pořád jste tu? Vím, článek byl dost dlouhý a slibuji, že příště si to plkání odpustím. Nicméně, pokud chcete víc fotek, zamiřte na facebook tohoto blogu, najdete zde víc. S láskou, V. xx 

 


Zdravím všechny, doufám, že maturanti se s maturitami poprali bez problémů, vysokoškolácí válčí lépe než já a tak podobně. Dneska je pátek, moje zkoušky jsou za tři dny a já jsem přešla do režimu, kdy se neobtěžuji se společensky schválenými zvyklostmi, například se zdvořilostí vůči okolí. 


1) Lidé, co jdou pomalu před vámi roztaženi přes celý chodník.  
HNI! SE! Jsem vysoká a mám dlouhé nohy, a tak chodím rychle. A neuvěřitelně mi leze na nervy, pokud jde někdo pomalu. Lépe řečeno, já chápu, že někdo potřebuje na chůzi čas, nicméně v drtivé většině případů jedinci téměř couvají. A ještě lépe jsou roztaženi přes celý chodník tak, aby je nikdo nemohl předejít. A tyhle parodie na duchaplnou existenci mají speciální čidlo, oči vzadu nebo já nevím co, ale kdykoliv vykročíte směrem, abyste je tedy předešli, udělají krok stejným směrem. Pokaždé. 




2) Lidé, co jdou naproti vám
Tohle je specialita především na mojí univerzitě. Všichni, co jste byli někdy v UK asi víte, že starší části měst jsou dost úzké. To je případ v Old Aberdeen, kde má uni sídlí. Je to původní část města, a tak je to tam takové maličké, jak pro hobity. Z toho plyne, že chodníky jsou úzké tak, že se na něj vedle sebe vejdou tak dva lidé anorektických rozměrů. Takže v momentě, kdy jsou naproti sobě dva lidé, vyhnou se stěží, ale jsme lidé s univerzitním vzděláním, takže by neměl být problém vyrovnat se s touto situací. Bohužel na mojí uni je poměrně dost velká skupina studentů humanitních oborů, a tak to není evidentně všem tak jasné. Naprosto ze srdce nenávidím, pokud jdu po ulici a naproti mně jde skupina zmalovaných nádher(kde na to berete čas? Jak? Já mám na sobě zbytky od make-upu ještě ze včera a jsem téměř v pyžamu, protože na to zkrátka nemám čas a energii) a v momentě, kdy se máme vzájemně vyhnout, ony nehnou brvou. Nic jako zástup tak, abychom všichni mohli v míru koexistovat. neexistuje. Dámy čekají, že uhnu. A já bych ráda, protože ten váš Chanel od Marilyn Monroe je mimochodem k zblití, ale já jaksi nemám kam, pokud nezvážíte možnost, že na tři vteřiny nepůjdete vedle sebe. Mám snad skočit do silnice pod autobus? Nebo vyvrtat díru do zdi? 


3) Lidé, co neustále kritizují iPhony
Já naprosto chápu, že někomu telefony od Apple nesedí, ale naprosto duševně nenávidím lidi, kteří během hodiny udělají 30 debilních a trapných vtipů na ten můj růžovej ajfoun, co mi jednou spadne a hned se rozseká, anižby někdy měli v ruce cokoliv z dílny Apple. Pojď, uděláme test, fláknem o zem můj iphone a tvůj slavný Samsung a uvidíme, který z nich se rozmlátí. WOW, oba! Čím to asi bude? Nejspíš tím, že ani jeden z modelů není na to, aby jsme jej házeli o zem. A jestli znáte hodně lidí s iphonem, co mají roztřískaný display, je to tím, že apple je i po nárazu schopen fungovat zatímco ostatní značky se už neproberou. Nazdar. 



4) Matky s dětma na mateřské
Ano, všichni tleskáme, vytlačila jsi z vagíny tříkilový meloun! Gratuluji. To ovšem nikomu nedává právo chovat se jako totální ignorant. NEJSI NA PLANETĚ SAMA! Moje máma porodila mě a bráchu a nevšimla jsem si, že by předbíhala ve frontách a vrážela do ostatních se slovy "sorry, mám dítě". Drahé maminky na mateřských, asi to je peklo na zemi, nicméně vzhledem k tomu, že nemusíte do práce, nemáte nárok na to, do ostatních vrážet, předbíhat a všechno si nárokovat. Mít dítě bylo vaše rozhodnutí(i ty omyly s prasklou šprckou, nejít na potrat je také vaše volba), takže bych ocenila, kdybyste svou existencí nekomplikovali mé rozhodnutí jít jenom do pitomého krámu pro chleba. 



5) Děti
Nemůžu děti ani vystát, pokud nejsou z mého rodu. Cizí děti mi vadí. Jsou upatlané, vřískají a mají debilní zvyky. Navíc nějaký respekt ke starším asi dávno vymřel - já se třeba deváťáků v první třídě docela bála. Nicméně ve svých jednadvaceti let jdu kolem prvňáčků(když jsem v čr) a první spratek mi plácne přes zadek a další zahuláká "tak tu bych prcal"(true story, bro. Nicméně je to tak tři roky zpátky). Tak to prrr, na to ještě nemáš anatomii brachu. 

6) Lidé, co mi lezou do osobního prostoru. 
Ne. Na to není žádná omluva. Pokud stojíme ve fronte, udělej krok zpět. Pokud jsme na koncertě, udělej krok zpět. Místo půl kilometru budeš od svého favorita půl kilometr a třicet centimetrů. To už není rozdíl vzhledem k tomu, že i tak vidíš kulové. 

7) Hypochondři
Tohle se docel dost týká lidí, co znám, ale nemůžu si to odpustit. Už zase umíráš? Tenhle měsíc už podruhé. Ne nemáš zápal plic, neodchází ti ledvina, máš obyčejnou rýmu. Seber se, dej si dva hrnky čaje. Všechno bude v pohodě. Oh bože teplota 37.1, to je případ pro ambulanci. Stop! Jsme dospělí, ve světě dospělých musíme tolerovat bolístky hlaviček, protože nepijeme dost, neskládáme se z rýmiček a už vůbec neběháme k doktoru kdykoliv se cítíme unavení, protože věřte tomu nebo ne, práce vyčerpává, ale někdo to dělat musí. 



8) Lidé, co si neustále stěžují na nedostatek peněz...
...ačkoliv utrácí za kdejaklu kravinu. Nemůžou jít na kafe, protože kafe je moc drahé, ale rtěnku Sin od MAC mají třikrát, protože proč ne. Obecně nemůžu vystát lidi, co si neváží peněz a jsou mlc líní na to, aby víc pracovali, když není zrovna posvícení. Je to jejich styl života, ale v tom případě ticho! 

9) Příliš dochvilní lidé
Máme sraz v 10. Je 10:01 a mně už na mobilu bliká zpráva, kde jsem. 

No nic, na desítku to asi nedotáhnu, protože jsem z psaní článku o lidech, co mi pijí krev docela rozčílená a musím se jít učit. Pokud vás tento článek obtěžuje a uráží, upřímně je mi to fuk. Pokud nepatříte k lidumilům jako já, klidně hoďte komentář, co za lidi nemůžete vystát vy.