Dobré odpoledne. Mám pocit, že má prokrastinace zachází až příliš daleko, ale proč z toho nevyplodit alespoň článek na blog. Ale ještě než začnu, bych vás chtěla poprosit o nějaký ten lajk na facebookovou stránku mého blogu zde.  Díky moc.
Tentokrát se zaměřím opět trochu na život za hranicemi a typy pro vás po čem ve Spojeném království sáhnout.



Představím vám mé nejoblíbenější čaje, zelený a černý. A začnu hned se zeleným. Je sice pravda, že ten jsem dostala od tety z čech, nicméně seženete jej i tady v UK. 

Zelený čaj Basilur: Four seasons - Summer tea je sypaný cejlonský čaj s příchutí jahod. Nevím jak vy, ale já nemusím, pokud je čaj příliš silný, a tak jej stačí málo. A pokud máte tendence sladit, v tomto případě to není třeba, čaj je dobrý sám o sobě. Nicméně bacha na jeho efekt, protože šálek Basiluru před spaním je daleko horší než dvojité presso z costy. V ČR je k dostání kolem 200kč, což není nálo, nicméně čaj je to skutečně kvalitní. 



Dalším v řadě je Punjana od Thompson's family, který je mým absolutním favoritem pokud přijde na černý čaj s mlékem. Ani nevím proč, ale dlouhou dobu jsem měla zafixováno, že Twinings dělá nejlepší čaje, ale Punjana mě přesvědčila, že Twinings je obyčejný předražený čaj, který chutí nerozeznáte od čajů z poundlandu, nicméně zazářil v Padesáti odstínech, tak proč se nerozšoupnout. Punjana je trochu nasládlá, takže v kombinaci s mlékem doslazovat ani nemusíte. A v tomto případě bych se nebála dát si čaj před spaním. Možná je to tím, že čaj je v sáčcích narozdíl od Basiluru, ale nikdy jsem díky němu problémy s usínáním neměla. Balení o 80ti sáčcích seženete v každém větším Sainsbury's nebo Coo-perativu za 2,5£. 




Nicméně není nad domácí dovoz, že?;D



A jaký je váš oblíbený čaj? 

Zdravím všechny, co se proklikali k tomuto článku. Jak už asi nalzev napovídá, dneska se zaměříme na téma, které je nám všem více, či méně známé. Za dva týdny již budu milt po zkouškách, a tak asi chápete, že prokrastinace jede na plné pecky. Nicméně i přesto, že nebudu ta nejlepší osoba, co by měla někomu kecat do studia, rozhodla jsem se sepsat nemkolik typů, jak se učit a skutečně si něco zapamatovat. 

 
1) Mějte kolem sebe pořádek
Ačkoliv se to nezdá, nepořádek vám studium značnem zkomplikuje. Nebudete se cítit dobře(a to i když jste tak trochu bordeláři). Zkuste si trochu poklidit a ooznáte ten rozdíl. 

2) Spánek je základ
Ne v průběhu učení, ale pokud chceme zamezit poklimbávání uprostřed věty, je důležité nastavit pravidelný režim a každou noc naspat cca 8 hodin. Obšem bacha na dvanáctihodinové spáčské maratony, to vám také moc nepomůže, protože se přespíte. 

3) Čas jsou peníze
Respektive dobré známky a kredity. Dobře si rozvrhněte čas tak, abyste měli na všechno klid. Nicméně do plánovaného času zahrňte i čas na prokrastinaci, protože jestli si myslíte, že si den před maturou sednete a naučíte se všechno 12tihodinovým šprtáním, tak jste na omylu, protože na každé dvě hodiny připadá půl hodina lenošení. Nezabránilte tomu, tak to prostě je. 

4) Bacha na pohodlí
Asi to bude znít hloupě, ale nesmíte být až v příliš velkém pohodlí. Usnete, zvlášť pokud vás danný předmět moc nebaví. Například já se nesmím moc zateplit(skotské domy jsou chladné), protože moje tělo si zvyklo, že v momentě, kdy je v teple, je čas spánku. 

5) Čaje, kávička a ostatní teplé nápoje
Sheldon Cooper ví, že každou negativní emoci vyléčí horký nápoj. S čajem jde všechno lépe. Na kafe bacha, nechceme si rozhodit spací režim. 


A teď k samotnému učení. 

Každý z nás je trochu jiný, a tak se každx´ z nás preferuje trochu jiný styl. Já se například nejlépe učím přepisováním a vypisováním poznámek z učebnic. Někdo  zas raději všechno naposlouchá, a tak záznamy z přednášek nebo předříkávání poznámek nahlas volí jako nejčastější variantu. Na to si asi musí přijít každý sám. Někomu sedí barevná podrhovátka a značky - mně upřímně zas až tolik ne, ale pomůže to rozhodně při pátrání v paměti při zkoušení nebo u testu. 



Je také hodně důležité se motivovat. Někomu pomáhají sladkosti na konci každé stránky, mně zase fakt, že přítel je vědec a já vedle něj nechci vypadat jako primitiv(:D). Nikdy byste se neměli motivovat tím, že se to musíte naučit pro někoho. Musíte motivovat sebe pro sebe. Vaše vzdělání není pro vaše učitele nebo vaše rodiče, ale pro vás. Vy skončíte jako hajzlbába, ne vaše třídní. Musíte zatnout zuby a porvat se s tím. A to i v případě, že se jedná o pro vás zbytečný předmět - například já na střední dost válčila s chemií. Dobře, v oboru Neuroscience a u Genetiky mi chemie není ulpně k ničemu, ale jde o to, že mi to nešlo a nebavilo mě to, a tak učení nešlo jedna báseň. Nicméně namotivovala jsem se tím, že už jen rok a chemii nikdy víc(ehmm.. To tedy moc nevyšlo), a že pokud se necham propadnout, musím nad tím sedět další rok. Měla jsem spolužačku, která když usoudila, že jí podlě mě i docela základní vědomosti jsou na nic, prostě se rozhodla to ignorovat jako celek a podle toho to také dopadalo. Motivaci si zvládne najít každý, jen se prostě musí chtít. 

A co vy, co pomáhá s učením vám? 



Zdravím po dlooooouuuuhé odmlce. Posledních několik týdnů jsem měla pořádně natlučený program(škola, přítel, práce a rodina mě přijela navštívit na ten náš sever), takže blog opět trochu chátral. Nicméně, teď mám měsíc do zkoušek a pak letní prázdniny, takže očekávám trochu častější účast, však to znáte, pokud můj blog trochu sledujete. 




Je legrační, že zatímco jsem stále obývala Českou Republiku, v Londýně jsem byla tak třikrát do roka, ale po stěhování do samotného UK jsem si za dva roky čas na hlavní město nenašla - lidé, co se vydali za hranice mi asi dají za pravdu, že pokud zbývá nějaká dovča a finance, není nad to jet domů. Nicméně, pod stromečkem jsme našli s bráškou letenky z Aberdeenu do Londýna, a tak se už tehdy plánovaná návštěva dostala úplně na novou úroveň, protože mimo jiné náš dárek v podobě Londýna také obsahoval vstupenky do Warner Bros studia, kde se natáčel Harry Potter, do Londondýnského podzemí, London Eye a muzea voskových figurín. Prostě taková ta klasika, která většinu čtenářů už nechá naprosto v klidu, protože tato místa navštívil snad každý. To však neznamená, že jsem z celého výletu nebyla nadšená. Naopak. Ačkoliv jsem v Londýně byla už tolikrát, že už to ani nepočítám, tentokrát jsem to pojala tak turisticky, jak se to jen dá. Mamka s mapkou, já a táta foťáky v ruce a bráška se standartním batůžkem se svačinou(ne, řízky jsme tedy vynechali, nicméně naše nálety na Sainsbury's, kde jsme vždy vykoupili sandwiche zlevněné z dvou liber padesát na dvacet penny nás bezpečně řadily do skupiny východních evropanů. I regret nothing). 



Asi nemá moc smysl popisovat, kam všude jsme zamířili, protože jak jsem již zmínila, je to na každém druhém blogu, pokud vás zajímá více, klidně mi hoďte zprávu na facebookovou stránku(Navíc mám pořád počítač v opravně, a tak nemůžu přehodit moc fotek z foťáku na internet, a článek bez fotek je tak nějak o ničem. Pokud budete chtít, hodím album s fotkama z Londýna na facebookovou stránku). Jediné, co zmíním je zklamání z toho, v co se Londýn za poslední dva roky proměnil. Neberte to jako rasistickou narážku, jen konstatuji fakt. Londýn byl vždycky hodně nadkulturní město, nicméně rozdíl mezi mými dvěmi posledními návštěvami Londýna(dva roky) je až absurdní. A jestliže se říká, že Londýn není ani z poloviny tak šílený, jako současné Německo, tak to se má Evropa na co těšit. Fakt, že polovina obyvatelek chodí oblečená jak černý pytel na odpatky stylem, že jsou jim sotva vidět oči, je dost šílený ve smyslu, že nikdo nemůže vědět, jestli je to vůbec žena, nebo jestli pod tím nemá nějakou zbraň(předsudek nepředsudek, jestliže podle německých průzkumů je nebezpečný jeden muslim z deseti tisíc, máme s milionem a půl muslimů jen v německu docela problém, spočítejte si to). Současná nabídka plavek pro evropanky je také dost smutná. Bikiny vycházejí z módy, víc se zahaluje, což by asi tolik neuškodilo, kdyby to nebylo po vzoru "sbližování" kultur. Londýn se změnil a nejsem si jistá, jak na to reagovat. Snad jen můžu doufat, že UK skutečně vystoupí z EU. 



Poslední takový trend, který se teď Londýnem rozšířil jako morová nákaza jsou fotografové. A to všude. Nejsem si jistá, jestli to není jen vtip, ale pokud zaplatím skoo třicet liber za vstupné do muzea voskových figurín, nemyslím si, že by po mně měl někdo chtít dalších patnáct za fotografii s královskou rodinou. Případně na Londýnském oku se také zvládnu vyfotografovat sama, tak chromá zase nejsem. A nejhorší na tom všem je, že v polovině případech se mě nikdo ani neptá, jestli chci anebo nechci vyfotit, což by jim ve finále ušetřilo energii, čas, baterku foťáku a papír za lístečky, protože pět set korun za fotku, která snad ani není na fotopapíře skutečně nedám. 

(Bejku, žvejku?)


Ale konec negativ,Londýn byl jako vždy kouzelný. Doufám, že se mi příští léto podaří sehnat v Londýně stáž, abych si vyplnila sen o životě v Londýně. Alespoň na pár měsíců - jsem si jistá, že po delší době by se mi zhnusil stejně jako Aberdeen haha. No nic, tak já zase letím. Během týdně plánuji článek o tom, jak ušetřit za cestování a atrakce po Londýně(a nejen tam), tak snad se to někomu bude hodit. S láskou vaše V. xx