Je 5:41am. Skotské slunce je již několik hodin nad obzorem a já mám za sebou několik desítek minut zírání před sebe v rámci utápění se v úvahách o smyslu života. Teď možná někoho napadá, že se jedná o méně či více zdařilý pokus o pár úvodních vět, které uvedou čtenáře do jistého povědomí, že se tento článek projevuje jistou nadsázkou, ale tentokrát jsem naprosto vážná.

 Nemám mnoho času sledovat, co se venku děje, zvlášť za českými hranicemi, ale pokud je obránce vašeho fotbalového týmu diagnostikován s nevyléčitelným onemocněním, nějak se to k člověku dostane. Ano, řeč je bohužel o Mariánu Čišovském, který momentálně bojuje s Amyotrofickou laterální sklerózou. Vzpomínáte na slavné ASL bucket challenge? Přesně podpora na výzkum této choroby byla účelem této celosvětové vlny solidarity. Nebudu se zbytečně rozepisovat o tom, jak toto onemocnění probíhá, myslím, že za daných okolností jste o tom slyšeli dost. Stejně je neskutečné, že se Stanislav Gross a Marian v podstatě takto nešťastně sešli, vzhledem k tomu, že ALS je poměrně vzácná choroba.



Po dlouhém dni v práci jsem přišla domů a konečně se podívala na viktoriánské oslavy získání titulu u kterých nechyběl ani Marián Čišovský. A musím říct, že mě to docela zasáhlo. Naposledy jsem jej viděla na hřišti než jsem odjela na trvalo do Skotska a nemůžu uvěřit, že mezi těmito 'dvěmi' osobnostmi je jen rok rozdíl. 
Dojemné oslavy a podpora jak od hráčů, vedení tak fanoušků vzaly za srdce i obyvatele Spojeného království a celá situace se objevila jak na BBC, Mirrors nebo třeba v britském Metru. 

Dneska jsem měla zase takové to své temnější přemítáni o svých trablích v osobním životě a tak podobně. Celý večer jsem se ptala sama sebe, proč já nemůžu mít jednou štěstí a jak to, že ostatní ho mají a proč já nemůžu jíst jak buldozer a nepřibírat jako ostatní a proč mě nechce a co jsem udělala špatně a jak to, že je radši s ní a jak to že ona může mít dlouhé vlasy bez prodloužení a já ne a tak pořád dokola. Pár hodin na to tu sedím a najednou se všechny tyto nepřekonatelné problémy zdají být naprosto malicherné a nepodstatné. 
Nejsem přímo typ člověka, co by byl vysloveně nevděčný a malicherný, ale čas pd času mě to zkrátka přepadne a myslím, že nejsem jediná. Nechci být za pesimistu, ale jednou za čas bychom si všichni měli připomenout, že sice možná nemáme 90-60-90, přítele, ideální známky, peníze na tyhle šaty a džíny musíme nosit z Primarku, protože Pepe Jeans je mimo naše finanční možnosti, ale na rozdíl od spousty ostatních máme zdraví, které se nahradit nedá. A lidé co jej nemají by dali cokoliv za to, aby se mohli vyléčit. 

Upřímně bych dala cokoliv za to, aby se Marian mohl uzdravit. Aby se našel zázračný lék, co by mu pomohl, při nejhorším alespoň způsob, jak mu usnadnit poslední metry jeho náročné cesty. 
Slyšela jsem, že Čišovský je jedním z nejhodnějších hráčů Plzěské Viktorky a tak si tak říkám, pokud karma funguje, jak je tohle možné? Člověk se řídí jistými morálními pravidly, věří ve 'větší dobro', a pak se stane něco takového. Myslím, že to neni fér a ráda bych se dopátrala, kde mohu takovou záležitost vyreklamovat a podat stížnost. 

Vím, že tento článek nedosahuje žádné kvality, ale nebudu si hrát na nějakého supr čupr blogera. Zkrátka jsem se z toho chtěla trochu vypsat a jistým způsobem popřát Marianovi hodně sil. Věřím, že kdyby spoluhráči a fanoušci mohli bojovat stejně tvrdě proti ALS jako bojovali o titul pro Mariana, určitě bychom nemoc společnými silami porazili. Drž se a bojuj až do poslední chvíle, protože naděje je tu vždycky.



Je to pár dní, co jsem dočetla jednu velmi inspirativní knihu s názvem, který většinu mé generace rozhodně zaujme. Jak mi Starbucks zachránil život. Svým způsobem si každý milovník kávy může říct, že mu Starbucks zachránil život - každé ráno, kdy se kafeholici staví pro svou denní dávku vytouženého kofeinu. 
V tomto díle je to brané z o něco vyšší perspektivy. Život je plný nečekaných nástrah. Celou dobu můžeme mít úplně úplně všechno, a další den o to všechno přijdeme a musíme se naučit, jak bez toho všeho žít. Kniha vypráví o starším pánovi, který byl velké zvíře v oblasti reklamy. Vystudoval Yale, díky vysokému společenskému postavení celé jeho rodiny se stýkal s takovými jmény jako Frank Sinatra, Hemingway, Truman Capote a další, našel si manželku, se kterou splodil několik dětí, jeho majetek se dotýkal astronomických výšin a dá se říci, že měl, na co si ukázal. Jenže jednoho krásného dne přišel takřka o všechno. Rozvod, který ho připravil o většinu majetku, malý nádor v uchu, stáří, vyhazov z práce - to všechno se stalo až neuvěřitelně snadno. A tak se Mike musím poohlédnout po práci v řadách, které až do nedávna považoval za podřadné.
Kniha nás provede cestou, kterou si musel Mike projít, aby si uvědomil, že až po tolika letech života v blahobitu, konečně našel své štěstí. A to v kavárně Starbucks! 

Dílo se čte skutečně samo a doporučuji jej všem, kteří jsou nešťastní a tak trochu ztraceni, a nejsou si jisti, jak dál.









Zdravím všechny příležitostné čtenáře mého ne příliš aktivního blogu. Zkoušky mám konečně za sebou, a tak se mohu alespoň občas věnovat i něčemu jinému než jen škola, práce a oslavy toho, že všechno tak hrzky zvládám.
Upřímně už pár dní přemýšlím, co by vás mohlo zaujmout a ačkoliv mám v hlavě pár na padů, pro začátek se budu držet při zemi a vrhnu se na další kosmetickou recenzi. 

Možná jsem to už tady na blogu zmínila, ale mým favoritem, co se týká kosmetických značek, je jednoznačně Estee Lauder a tato recenze vám nejspíš nastíní proč.

Začnu hezky od povrchu a to doslova. Nemám ve zvyku hodnotit obal, tedy pokud se nejedná o patfém s naprosto nemožným obalem, který je sice skvostně vzhlížející, ale naprosto nešikovný, co se reálného života průměrné holky týká, ale všimla jsem si, že i na to spousta spotřebitelů dbá, a tak tedy prolomím své zatvrzelé zdi. 
Obal je skleněný, což je v každém případě poměrně velká nevýhoda, pokud hodláte makeup nosit v miniaturní kabelce, když se vypravíte jednou za čas do ruchu nočního života. Na druhou stranu tuto nevýhodu anuluje fakt, že v těchto případech můžete lahvičku nechat doma, protože makeup upravovat nemusíte vice jak 24 hodin a to i za předpokladu, že je to skutečně velmi náročný den.

 Samotná báze se velice snadno roztírá a skvěle kryje, dokonce i kruhy pod očima. Na druhou stranu, je třeba dát si záležet na odličování, protože krytí skutečně drží a pokud nedáte pleti prostor dýchat a o v momentech, jako je hluboká noc, póry se vám jednoduše ucpou a vaše pleť bude připomínat struhadlo. 



Vzhledem k tomu, že makeupu stačí jen nepatrné množství na pokrytí celého obličeje, celá lahvička, kterou seženeme v bežných obchodech za 29,50£(cca 1200kč ačkoliv mám pocit, že v ČR je cena trochu nataženéjší), vydrží zhruba čtvrt roku až čtyři měsíce.

Makeup je k dostání v jednatřiceti odstínech a já velmi doporučuji jít přímo za asistentkou, která vám všude ráda poradí s odstínem, který vám padne přímo na míru. 

Co se týká mé osobní zkušenosti, k tomuto makeupu jsem se dostala před půl rokem a nemohu si jej vynachválit. Reklamy, které prezentují jeho dlouhotrvající krytí skutečně nelžou, což jsem si potvrdila, kdy jsem před vánoci pracovala až šestnáctihodinnové směny a do toho se učila na zkoušky bez jediného přeličování během dne - a řeknu vám, že se člověk ve skotském baru v předvánočním čase skutečně zapotí. Ovšem s Estee to ani nehne. 
Cena v to to případě skutečne odpovídá kvalitě a investice není rozhodně na škodu. Jediné, co bych vytkla je fakt, že k makeupu není přidaná pumpučka a samotný distributor je zkrátka neprodukuje, a tak používám pumpičku od MAC, která je ovšem moc dlouhá a tak to úplně nesedí. 


Pokud vám něco o Double wear makeupu není jasné, nebo jsem zo v recenzi vynechala, určitě se nebojte zeptat. 

Doufám, že vám rcenze přišla alespoň trochu užitečná. A já bych se vás také ráda na něco zeptala. O čé byste si tu rádi přečetli? Vím, že několik z vás si pamatuje bronxy, a tak ví, o čem jsem schopná psát, tak klidně odkazujte i na to. Díky 💋
Recenze: Sun Shimmer Instant Tan & Self Tan Mousse by Rimmel

Školní rok se opět s letními prázdninami sešel a my jsme již natěšemi na zasloužené dovolené někde u moře nebo u babičky na zahradě. Ať je to jak chce, s blížícím se létem cítíme na svých bedrech jisté nároky, a to především v oblastech našeho vzezření. 

Venku je pětatřicet ve stínu a předpokládám, že nikdo z nás nemíní běhat u vody v neoprenu. Hezky do plavek! Jenže ne vždy to je příjemný zážitek a ne vždy je na vině naše stále otravující OTP, které jsme si vypěstovali o Vánocích. Pro mě osobně je obtížné vzít na sebe plavky, protože jsem zkrátka a dobře sýroň vyblitý. Strašně špatně se opaluji, většinou se akorát spálím takže ve výsledku jsem buď bílá nebo rudá jak přezrálé rajče. A zvlášť tady ve Skotsku, kde se sluňíčko zas až tak často neobjevuje. V tomto okamžiku si vybavuji moment, kdy mi bylo řečeno, že jsem moc bílá na to, abych byla skotka(huh?!!). 

Je tu několik možností, jak se s tímto problémem vypořádat. Například solárium, ale ne každý jej snáší dobře, ano zdravím naše kamarády klaustrofobiky, solárka jsou pořád zabraná a docela to leze do peněz. Já se proto rozhodla vyzkoušet samoopalovací krémy.

Po téměř hodinu dlouhém vybírání a probíraní se různými typy krémů, zakotvila jsem u značky Rimmel. Už proto, že Rimmel není drahý a dokud jsem používala pleťové přípravky stejné značky, nikdy jsem neměla problém ačkoliv mám poměrně citlivou pleť a kůži. 

Sáhla jsem po matném světlém krému a samoopalovací pěně, která slibuje výsledky už za jednu hodinu. 
Začnu voděodolným krémem.  Nemůžu si na nic stěžovat, krém se dobře roztírá, jen si musíme dát pozor, abychom nevynechali ani kousek, protože pak stejně jako všechny krémy, dělá na kůži fleky. Pokud jej používám dvakrát až třikrát do týdne, opálení působý přirozeným dojmem. Jen nesmíme zapomenout, protože po dvou umytích opálení začne mizet.. 



Co se týká pěny, jak jsem již zmínila, účinek se dostaví během jediné hodiny. Ovšem v tomto případě je účinek jen a jen dočasný, dvě sprchy a je pryč. Ovšem je to skvělá alternativa pokud se z hodiny na hodinu rozhodnete jít třeba na rande a nechcete vypadat jak Edward Cullen na sluníčku. Obal také slibuje, že opálení vydrží až sedm dní. Nebudu chodit kolem horké kaše, to skutečne není pravda. 
Ohledně praktických věcí, je to podobné jako u krému jen s tím, že se pěna aplikuje daleko lépe. Ovšem pořád platí pravidlo, že nesmíme zapomenout pořádne rozetřít.