Mozek je vlastně docela boží aneb pět zajímavostí o centrální nervovésoustavě

1) Pravá hemisféra řídí levou stranu těla a levá hemisféra zase tu pravou. O tom jste nejspíš už všichni slyšeli, ale ve skutečnosti je to daleko složitější a v současné době o tomto faktu mnoho neurovědců pochybuje na základě mnoha nových poznatků o mozku jako takovém. Jisté je však to, že levá hemisféra souvisí s logickým myšlením, počty, analyzováním a tak podobně a pravá zase s uměním a představivostí. Dá se říci, že právě proto spousta umělců píše levou rukou, ale není to samozřejmě pravidlem.
2) Agnosie je termín, který se používá při poškození frontálního laloku, kdy postižený sice rozpozná objekt, ale není schopen ho pojmenovat. Představte si, že vidíte třeba vašeho sourozence. Víte, kdo to je, ale nejste schopni to říct nebo napsat. 
3) V našem mozku se nachází až 100 miliard neuronů a zhruba 100 000 miliard synapsí(spojení mezi neurony). Jen si to představte!
4) V mozku existuje věc zvaná krevní mozková báriéra, která chrání mozek před škodlivými látkami. Ovšem některé ji snadno překonají, což je koneckonců dobře – díky tomu nám zabírají některé leky. Jednou z těchto látek je také alkohol a jeho účinky víceméně dobře známe.
5) Byla tu snaha o sestavení umělého mozku. Tak nějak se to moc nepovedlo. Skutečně se podařilo sestavit jistý sloupec. Sloupec obsahuje 10 000 neuronů a 108 synapsí(proč zrovna 108, to se mě zatím neptejte). K Nahrazení jediného neuronu je potřeba jednoho počítače, což znamená, že jen k tomuto sloupci potřebujeme 10 000 procesorů. 
Lidský mozek obsahuje 2 miliony sloupců. Dokážete si představit sestrojení něčeho, co by to plně nahradilo? Takže se celý projekt tak nějak zasekl. Jestli se o to do budoucna znovu pokusí je nejasné, ovšem hlavní otázkou je, jestli by i při sestrojení tolika počítačů byl schopen tento ‚mozek‘ plnohodnotně fungovat. 

Rebelka z Cambridge zařádila v Glasgow

To jsem si tedy vybrala spoj! Je pátek, 27.března a já momentálně přežívám cestu do Glasgow, tedy alespoň se o to pokouším. Na cestu jsem se původně i těšila. Budu mít čas na čtení, věci do školy a třeba jen na sledování filmu. Alespoň takto jsem si to představovala. Bohužel realita je jiná. Když jsem si kupovala lístek na autobus, nějak jsem si neuvědomovala, že přesně v tento čas pojede spousta studentů z okolí domů na víkend do Dundee a Glasgow, takže autobus nebude prázdný. Navíc končí semestr a začíná nám třítýdenní volno zvané spring break, takže se domů chystá téměř každý. A fakt, že dnes na Aberdeen uni proběhl den otevřených dveří pro přijaté studenty, skutečně situaci neusnadnil. 
A samozřejmě, jak to tak bývá, pokud se s někým mačkáte tři hodiny bez možnosti pohybu, začínají vám vadit i takové maličkosti jsko třeba dýchání spolucestujících. Navíc jsem podrážděná, protože ovocný salát, co jsem si koupila v Sainsbury’s na cestu, postrádá vidličku a tak váhám jestli mam hladovět nebo být za vepře a sníst ten hloupý meloun rukama. 



Nicméně po pár hodinách kupodivu celá přijíždím na autobusové nádražív v Glasgow, kde už na mě čeká kamarádka Cassie. Vystupuji z autobusu s důležitým poznatkem – nikdy si neupravujte tmavou rutěnku v autobuse, který jede po skotských silnicích. V nádraží mě kromě Cassie vítá mimo jiné i zpráva o uniklém vrahovi, který je očividně nebezpečný a také tak trochu úchyl. Za jeho dopadení skotká policie nabízí pět tisíc liber, ciž je sice lákavé, ale vyhlídka, jak na vlastní pěst pátrám po vrahovi se mi moc nezamlouvá. 

S Cassie bereme taxi a za pár minut minut už postáváme před Queen Margaret Union, což bych popsala jako studentský klub vzhledem k lokaci v univerzitní čtvrti a cenám drinků v pátrční večer. 
Už podle počtu lidí čekajících venku je mi jasné, že to bude jen malý koncert, což mě po vynikající zkušenosti s Lanou skutečně těší. Před vchodem postáváme jen několik desítek minut a dovnitř se dostáváme bez tlačenice davového šílenství. 

Vše probíhá podle plánu, jen nás trochu překvapuje předkapela, která nikde nebyla uvedená. Ačkoliv je to pro nás natěšené zpočátku poněkud mrzuté, výkon zpěvačky, jejíž jméno zůstává utajeno, protože se jaksi pizapomněla představit, si nás zase usmiřuje a tak si s dobrou náladou jdeme koupit něco na bar. 

Zhruba kolem deváté hodiny večerní vše konečně začíná. Na podium vybíhá Charli xcx a svou bláznivou show zahajuje písničkou Sucker, kterou po posledních dnech skutečně vyvažuji zlatem. 
Hned ze začátku jsem skutečně vyvedena z míry jejím výkonem. Charli xcx má hodně ojedinělý hlas a já měla trochu obavy, jak to bude znít naživo bez pomoci počítačů. A světe div se, je výborná! Má silný hlas, což je v kombinaci s její správně praštěnou show naprostá pecka. 



Charli xcx se pochlubila svými profláklými peckami jako je I love it, na které spolupracovala s Icona Pop, Break The Rules nebo třeba Doing it, kterou bravurně zvládla i bez Rity Ory, ale nezapomněla ani na hitovky z jejího prvního alba, například Stay away nebo You – ha ha ha. Celý koncert se nesl v jakémsi rebelském duchu a jako návštěvník jste okamžitě zapomněli na nějaké problémy, což je v dnešní době skutečne nedocenitelné. 
Koncert trval něco málo přes hodinu. Jak se dalo čekat, Charli show zakončila asi nejznámnějším hitem Boom clap, který se stal úvodní písní k filmu Hvězdy nám nepřály a upřímně, pro mě osobně to bylo to nejlepší na konec. 

Ačkoliv jsme s Cassie původně plánovali menší fangirl stalk, čas nás tlačil a my se místo k zadnímu východu z klubu vydaly zpátky na autobus, který nás dovezl zpátky do Aberdeenu.

Celý večer hodnotím na výbornou a ze všech koncertů tento hodnotím jako nejlepší hned po Laně Del Rey. Zkrátka preferuji koncerty v malých prostranstvích než ty ve velkých halách. Je to víc osobnější. Doufám, že Charli XCX ještě uvidím, což se podaří ještě letos, pokud seženu lístky na T in the park.